Další otázka, nikoliv překvapivě, mířila k takzvanému Islámskému státu. „Jak tato struktura vznikla nikdo přesně neví. Ale jedním z důvodů jejiho vzniku je, že jsme nenechali žít byť brutální diktaturu Saddáma Husajna, která ale držela pohromadě území, kterému se snad i dnes ještě říká Irácká republika,“ konstatoval. Irák podle něj není žádné historické území. Osmanská říše, která se na konci první světové války zhroutila, tady měla tři provincie. Poté je začali spravovat Britové, formálně ve třicátých letech zde vzniklo království, koncem padesátých let došlo k převratu a vznikla Irácká republika. „V roce 2003 přišli Američané v rámci Bushovy intervence a ten stát rozvrátili. To, co tam fungovalo, fungovat přestalo. Včetně třeba hasičského sboru. Rozvrátili armádu, policii. Spojené státy si nedokázaly naklonit ani jednu ze složek represivního aparátu,“ popsal arabista. K moci se dostaly do té doby neprivilegované vrstvy společnosti, převážně šíité z jižní části Iráku. „Když se tam před rokem a půl objevil takzvaný Islámský stát, část obyvatel před nimi sice prchala, ale další je považovali za osvoboditele. Protože to byli sunnité a věřili, že je ochrání před perzekucemi toho demokratického iráckého režimu,“ objasnil. 

 

Dnes je třetina iráckého území pod jejich nadvládou a pak zhruba třetina Sýrie na severozápadě země. „Tento stát může existovat jen proto, že se ho dosud nikdo vlastně nepokusil porazit a také proto, že obsadil velmi řídce osídlená území. Až na Mosul, druhé největší irácké město,“ ozřejmil. Na jejich primitivní propagandu podle něj islámský svět neslyší. „Ale slyší na ni tisíce frustrovaných ze západní Evropy,“ vypozoroval. 

„Je Islámský stát životaschopný útvar, nebo se udržuje u moci jen brutální silou?“ ptal se mladý muž. „Lidé, kteří odtamtud utekli, mluví o bičování a popravách. To je jeden aspekt. Druhý je, že jsou kýmsi financováni, nebudeme jmenovat. A pak také získávají finance z prodeje ropy, která se distribuuje přes Turecko. Je problém, že náš spojenec ze Severoatlantické aliance Turecko se takto chová. Místo aby hranice zavřelo a podílelo se na likvidaci Islámského státu,“ řekl arabista. „Myslím ale, že obyvatelstvo pod jejich nadvládou příliš spokojeno není. Třeba na území Sýrie předtím mohli sledovat na satelitech evropské televize či Al-Džazíru. To je teď zakázané. Alkohol také nebyl dříve v Sýrii úplně vyloučenou záležitostí. Dělali se tam výborné druhy vína, lidé si vyráběli z datlí rakiji,“ ozřejmil. 

 

Proč dosud nebyl Islámský stát poražen? „Přiznejme si, že bombardováním skladišť se porazit nedá. Musí tam jít voják pěšky. A to je ten problém. Nikomu se tam nechce umírat. Ale bez toho to bohužel nepůjde. A je docela možné, že i někomu existence této struktury v redukované podobě může vyhovovat,“ uvedl Mendel.

Termín „muslimský svět“ zahrnuje státy severní Afriky, Blízký východ, ale i třeba Indonésii (což je největší muslimský stát na počet obyvatel). Což jsou země značně rozdílné. „Nejtvrdší forma – wahhábismus – se praktikuje v Saúdské Arábii. V podobě, která není přijatelná pro žádný jiný muslimský stát. Natožpak nemuslimský. Některé příběhy jsou sice přitažené za vlasy, ale je pravda, že v Saúdské Arábii nesmí třeba ženy řídit auto,“ upozornil Miloš Mendel, který v této zemi několikrát byl a viděl další místní zvláštnost – mravnostní policii. „To jsou hoši v rubáškách s dlouhými vousy. V ruce mají biče a perlustrují lidi. Tohle není v žádné jiné zemi,“ upozornil. A připojil poznámku: „Přesto to nevadí nikomu ze Západu a – když budu teď ironický – obhájcům lidských práv od San Franciska po Prahu v tom, aby Saúdská Arábie byla naším významným strategickým spojencem.“

 

„Jak pracovat v Česku s iniciativami typu Islám v ČR nechceme, a jak si tyto iniciativy vykládáte?“ padl další dotaz. „Ještě před dvěma lety jsem si myslel, že je to záležitost skupinky částečně frustrovaných bývalých konvertitů, českých muslimů, kteří tam prožili nějaký problém. Pak se ale objevily některé organizace jako Islám tady nechceme. To, že lidé jako docent Konvička, nebo dokonce i poslanci parlamentu, zastávají takovéto názory, je způsobeno několika faktory. Jednak mají oporu přímo u prezidenta republiky. Což je v Evropské unii nebývalé. Neznám takového vrcholného státníka, který by formuloval názory jako on. Za druhé se přesvědčili, že to co říkají, nebude trestně stíháno. Protože kdybychom si místo slova muslim a islám dosadili do těch výroků slova Židé a judaismus, už bychom za ně šli sedět do vězení,“ vysvětlil. 

Negativně vidí i vliv médií, včetně veřejnoprávních. „V publicistice bych očekával od seriózních médií osvětu. Že by tam vystupovali i lidé ze zahraničí, kteří budou na pravou míru uvádět všechny předsudky, lži a překroucené demagogické informace, které slýcháme. Očekával bych, že televize si bude do těch pořadů zvát odborníky. Myslím třeba i sebe, ale je nás víc. Ale oni tam pozvou raději Benjamina Kurase nebo Alexandra Tomského. Za těchto okolností se nemůžeme divit, že značná část české veřejnosti je znepokojena,“ konstatoval.

 

Další reportáže ČTĚTE ZDE

 

Miloš Mendel napsal knihu Arabské jaro, která je mimochodem momentálně rozebraná. Stejně se jmenoval i liberecký pořad ve Fryčově knihkupectví. Paradoxně ale až poslední dotaz směřoval k Arabskému jaru. „Do jaké míry míníte, že toto lidové hnutí bylo zneužité v něčím zájmu, k přerozdělování sféry vlivu a podobně?“ Podle Mendela Arabské jaro vzniklo naprosto spontánně. „Situace byla samozřejmě nazrálá. Vypuklo to v Tunisu, kde mladému prodavači zeleniny před lidmi úřednice rozkopala stánek se zeleninou – což byla arogance sekulárního státu – a on se upálil. Kdo by byl řekl, co všechno z toho bude. Když to viděla Francie, údajně první čtyři dny měla připravené lodě, aby zasáhly na podporu toho režimu, který pak za pár dní padl. Takže ani francouzská rozvědka netušila úplně přesně co se v Tunisu děje. Nemyslím si tedy, že by velmoci měly v této situaci připravený nějaký plán,“ domníval se Miloš Mendel.