Naše paměť je archiv, ve kterém většina historických událostí chybí. Jen výjimečně jsme osobně byli u toho, co zásadně ovlivnilo naše životy. Povědomí o většině historických událostí máme z druhé, třetí ruky. To nám kupodivu nebrání v silných názorech, ve víře, že známe pravdu, že víme, jak to bylo. Výročí a jejich interpretací je ale spousta a v historické samoobsluze si každý vybírá, co mu konvenuje.

Z historických událostí minulého století si ještě připomínáme 9. květen 1945, který změnil život předválečné generace, co zažila hospodářskou krizi, jež skončila Hitlerem. 21. srpen 1968 je výročím, kterému dobře rozuměla poválečná generace budovatelů socialismu. Výročí 17. listopadu dávalo smysl lidem, kteří absolvovali normalizaci po roce 1968. Generace, která začala brát rozum po roce 1989, čeká na své vlastní historické výročí, které bude logicky reakcí na to, v čem dnes žije.

Se všemi zmíněnými výročími byla vždy spojena naděje, ze které její nositelé časem vystřízlivěli. Neví se, jaká naděje bude provázet dnešní progresivní generaci, když se dočká svého výročí. Neví se ani, jak bude vypadat jejich vystřízlivění. Jisté je, že tato potetovaná omladina nenakupuje v historické samoobsluze. Historické milníky, které obracely naruby životy minulým generacím, vnímají jako veteš, která jim v dramaticky se měnícím světě není k užitku. Vtipnou ilustrací povědomí o minulosti je výrok jistého politického piráta, že „už Masaryk říkal, že nelze věřit všemu, co se píše na internetu“.

Nedávno, v debatě s kolegy z Rádia Universum, přišla řeč na to, „kdy jsme si uvědomili, že se věci mají jinak, než jsme si mysleli“. Moment, kdy člověku dojde, že tady něco nesedí, a rozhoduje se, zda vystoupit z matrixu, anebo si lhát do kapsy, že je vše v pořádku, je provázen nepříjemným pocitem selhání: Jak je možné, že jsem naletěl? Proč mi tak dlouho trvalo, než jsem prozřel? Jsou představy, které člověk nerad opouští, protože jsou tím lepším v jeho paměti. Jenomže jaký smysl má držet se toho, co nefunguje, setrvat v omylu? Napadlo mne v té debatě zmínit Tuckera Carlsona, který ne tak dávno rovněž nahlas přemýšlel, kdy mu seplo, že se věci v Americe mají jinak, než si myslel. Člověka potěší, že není za pitomce sám.

My, kteří pamatujeme okupaci Varšavskou smlouvou, jsme pak žili s pocitem zmařené šance na život ve společnosti solidární a současně svobodné. Nenapadlo nás řešit, jakou šanci měl socialismus s lidskou tváří, když z něj měli vítr současně v Kremlu i v Bílém domě. Až generace znechucená normalizací a přesvědčená, že na Západě je tráva zelenější, se rozhodla skoncovat se socialismem a prohlásila ho nereformovatelným.

Jenomže mnoha lidem, znechuceným dnešním globálním, korporátním kapitalismem, se jeví stejný 21. srpen 68 nepovedenou barevnou revolucí. Zásahem, který o dvacet let oddálil dnešní marasmus!

V historické samoobsluze si každý najde to své. Zakoupené zboží lze reklamovat a hodně lidí upřednostňuje poslední aktualizovanou verzi. Je to pohodlné a racionální. Podstatné je ale smět si vybrat. Jakmile je povolená, respektive povinná jediná verze, je to důkaz, že žijeme v totalitě.