Holomek svým blogem reaguje na článek Marka Přibila „Propadák političky Valachové“, který vyšel v Mladé frontě Dnes dne 12. dubna. Přibil v něm ministryni školství Valachovou nazývá matkou české inkluze v domnění, že to je pro ni pejorativní označení.

Naopak. Paní ministryni toto označení může těšit a je pro ni ctí, píše Holomek.

Inkluze stát již vyšla na miliardu korun a výsledkem je pouhých snad 200 dětí s handicapem, které v září minulého roku nastoupily do běžných škol. Můj Bože! Takto si někdo může představovat inkluzi a vynakládání veřejných peněz na ni? To by byl skutečně velmi omezený program, píše Holomek.

Celý text je ZDE.

Ale tak to podle něj není. Inkluze je dle Holomka široký a všeobsáhlý projekt začleňování dětí, které zatím nemohly být do hlavního vzdělávacího programu začleněny z nejrůznějších důvodů a bylo nutno vytvářet další doprovodné programy, aby se tato nerovnost eliminovala.

Není a nikdy to nebyla jednorázová akce, má již delší trvání a představuje neskutečné úsilí na mnoha frontách od shora dolů a zleva doprava. Absence tohoto programu byla předmětem kritiky celé kulturní Evropy a důvodem mnoha pokut českému státu za poškození dětí, které v dospělosti nemohly uplatnit své schopnosti. Je to program, který má formovat myšlení a chování i dětí nehandicapovaných, což je problém největší a dosud ani finančně uchopitelný. Tohle všechno bylo v mnoha odborných diskusích na veřejnosti již dostatečně vysvětleno a snad i rozumnými lidmi pochopeno, tvrdí Holomek.

Polemizuje také například s tvrzením, že kantoři v běžných školách jsou v drtivé většině proti inkluzi. To je výsledek nějakého prokazatelného výzkumu? ptá se Holomek. Sám má jiné informace, ale tvrdit to tak autoritativně by si nedovolil bez průkazných zjištění.

Odmítá také chválu našich „zvláštních škol“ v Evropě, o které prý nic neví. „A že jsem se po Evropě dost dlouho toulal na nejrůznějších vzdělávacích frontách. To nemá nic společného třeba i se skvělou úrovní těchto škol. Ale vím něco o tom, jaký tragický dopad mělo zařazení žáka evidentně nehandicapovaného na tuto školu. Nebylo jich málo,“ upozorňuje.

Závěrem poukazuje na to, že rovnost v demokratické společnosti je jedním z jejích pilířů. „Není-li jí a není-li ani snahy po jejím usilování, nelze o plnohodnotné demokracii mluvit. Tento pohled budiž prubířským kamenem toho, kdo je či kdo není skutečným demokratem. Nemá to nic společného s tím, je-li někdo sociální demokrat nebo příslušník strany ODS. S tím už raději přestaňme!“ vyzývá Holomek závěrem.