Především je třeba uvést, že Írán, historicky jeden z nejstarších států světa, do roku 1935 Persie, patří k nejvyspělejším a nejcivilizovanějším islámským zemím. Tento stát, jejž obývají Peršané, nikoli Arabové, by byl vývojově pravděpodobně dál, kdyby po dočasném křesťanském rozkvětu ve středověku nebyl kdysi brutálně islamizován a totéž se opakovalo po pádu šáha Páhlavího a nástupu vlády ortodoxních šíitských ajatolláhů vedených Ruholláhem Chomejním v roce 1978. Na rozdíl od převážné většiny ostatních islámských zemí je Írán obýván méně početnou skupinou muslimů, kteří jsou označováni jako šíité. Dříve byli vnímáni jako agresivnější komunita ve srovnání s početnější druhou skupinou muslimů, která nese označení sunnité. Současná realita je však opačná, především díky podpoře islámského terorismu a ortodoxního islámského primitivismu Saúdskou Arábií, která je centrem sunnitů. Větší šíitské komunity lze nalézt především v Iráku, Jemenu a Sýrii.

Kromě ortodoxního islámu jsou prokletím Íránu velké zásoby kvalitní ropy a zemního plynu, které dlouhodobě přitahovaly zahraniční kolonizátory. Dále se jedná o měď, zinek, chrom, molybden, hliník, uran, kobalt, zlato a lithium. Jako první získala kontrolu nad touto oblastí Velká Británie, a to již před první světovou válkou. V jejím průběhu byla země obsazena nejprve Tureckem a poté britskými a ruskými vojsky. Za druhé světové války byla země okupována armádami Británie, USA a SSSR. Sovětský svaz se zde pokoušel zůstat na základě snah o získání licence k těžbě ropy, ale to se mu nepodařilo. Zasloužil se o to mimo jiné vlastenecký politik a premiér Muhammad Mosaddeh. Jmenovaný navíc provedl roku 1951 zestátnění britsko-íránské ropné společnosti, která stát nestydatě okrádala. To vedlo ke konfliktu s Británií, blokádě a embargu prováděnému britským loďstvem. Do hry v té době vstoupily USA, které označily s velkou nadsázkou Mosaddeha za komunistu, zařídily jeho svržení cestou vojenského puče a uvěznění, a nakonec se zbavily i britské konkurence. Touto pravděpodobně zbytečnou kovbojskou akcí proti oblíbenému vlasteneckému politikovi, která z dlouhodobého hlediska nepřinesla nic dobrého, si USA vytvořily mezi vlasteneckými Íránci mnoho nepřátel.

Íránu v té době vládla dynastie Páhlaví. Jednalo se o kozáckého plukovníka čerkeského původu Rezá Chána, který se roku 1925, po sesazení vládnoucího chána, chopil moci a nechal se prohlásit šáhem, přesněji šáhinšáhem Persie. Roku 1935 byla Persie přejmenována na Írán. Od roku 1941 vládl jeho syn Muhammad Réza Páhlaví, který byl svržen revolucí v roce 1978 a uprchl. V době svojí vlády navštívil rovněž Československo a měl zájem o některé naše zbraně, především raketomety vz. 70. Dynastie trvala velmi krátce a důvodem byl nejen fakt, že se jednalo o cizince, ale rovněž úzká spolupráce šáha s cizími velmocemi, Británií a USA a v neposlední řadě snahy o modernizaci země v rozporu s ideologií islámu. Díky ziskům z ropy nakoupil druhý šáh obrovské množství zbraní z USA, takže Írán se stal dočasně nejmoderněji vyzbrojenou zemí v regionu. Na druhé straně narůstalo rozdělení společnosti, chudoba značné části obyvatel a policejní teror vůči opozici. Výsledkem byla roku 1978 revoluce pod prapory islámu jako jednotící ideologie, mnohdy brutální zúčtování se šáhovými úředníky a policisty a ostrý protiamerický politický kurz nového vedení. Symbolem nové politické orientace se stal ajatolláh Chomejní. Ke zlepšení situace nepřispělo rovněž obsazení americké ambasády v Teheránu islámskými aktivisty, zadržování diplomatů jako rukojmích v rozporu s mezinárodním právem a následný neúspěšný americký vojenský pokus o jejich osvobození z roku 1980, známý jako operace Orlí dráp.

Írán, který dostal v době šáhů všemožnou podporu, a to reaktor z USA a pomoc při vývoji raket z Izraele, se rozhodl za vlády ajatolláhů vybudovat strategické jaderné síly. To vedlo i k ohrožení Izraele, spojence USA, a odchodu části početné židovské komunity, která tam žila už v době křesťanských Zoroastriánů.