„Cynici by mohli říct, že Horst Seehofer, kverulantský ministr vnitra a předseda bavorské CSU, dosáhl svého. Jeho kariéra sice bude brzy u konce, ale aspoň s sebou ke dnu stáhl i kancléřku,“ píše Misik a dodává, že neustálým konfliktem uvnitř koalice se postupně síly vyčerpávají. Volby do zemského parlamentu byly pro obě unijní strany alarmující. Výsledkem je odstoupení Angely Merkelové z pozice předsedkyně CDU, tedy i z postu kancléřky.

„Pokud se jí nezdaří zázračné zmrtvýchvstání, které by se však skoro rovnalo vzkříšení Lazara, pak je odteď už jen ‚nemohoucí kachna‘,“ uvedl komentátor s tím, že si není jistý ani tím, zda se Merkelová nachází v pozici, kdy si dokáže ošetřit své následovnictví. Razantně pak ale autor vyjadřuje nesouhlas s tím, že by ještě mohla nastoupit v nějakých volbách. „Její éra se blíží ke svému závěru,“ domnívá se a podivuje se nad tím, jak rychle velké strany dokážou rozložit samy sebe.

Celá zpráva zde.

„Je opravdu s podivem, s jakou rychlostí se ústřední síly tradičního politického systému Německa dostaly do sestupné spirály,“ přibližuje s tím, že podle něho neexistuje žádné dobré řešení. Velkou koalici na jednu stranu přirovnává ke „stavu mrtvolné křeče“, na straně druhé připomíná, že žádná ze stran si nemůže přát její rozpuštění a související předčasné volby.

Zhoršenou situaci pak připisuje zvláště sociálním demokratům. „Utrpěli dvě prohry, které ukazují, že se strana nachází ve stavu volného pádu,“ říká a přibližuje volební výsledky. Stranická členská základna je podle něho paralyzována. „Nervy jsou napjaté k prasknutí, vedoucí kádry oscilují mezi panikou a schováváním hlavy do písku. To proto, že je jasné, že již v zásadě neexistuje žádné jednoduché východisko,“ varuje dále.

V možném scénáři opuštění sociálních demokratů velkou koalici jsou na pořadu dne předčasné volby. A ty by měly podle jeho soudu nyní „sebevražedný nádech“.
Sociální demokracie trpí krizí identity, ke které se schylovalo již několik dekád. Její voličstvo, tedy nižší střední třída a stará dělnická třída, se se stranou již dále neidentifikují. A fakt, že strana se zastává obyčejných lidí, již nemůže být považováno za samozřejmé, varuje komentátor. Kromě toho progresivní moderní městské střední třídy zase „nepovažují unavenou stranu za nějak atraktivní“ a naopak v mase přebíhají k Zeleným, kteří se postupně stávají nejsilnějším článkem na středo-levé straně.

Východisko autor vidí v tom, aby se strana obrodila do „rebelské levicové strany“, jako vzor doporučuje Bernieho Sanderse v USA a Jeremyho Corbyna ve Velké Británii. „Nebo by se měla strana pohnout spíš doprava, protože jádro vlastního voličstva očividně touží po restriktivní migrační politice a k tomu po upozadění liberálních nesmyslů?“ zamýšlí se napříč tomu autor. Jako další variantu pak uvádí nudnou a seriózní nótu ministra financí Olafa Scholze. Shodnout se pak lze jen na tom, že nelze pokračovat jako dosud. Podle něho se krize identity nevyřeší v blízkém časovém horizontu. 

Kdo může být nositelem této změny v SPD? Podle něho protagonisté obrody v tento okamžik neexistují. Východisko vidí ve znovu zmíněné rebelii a obratu směrem k dělnické třídě, tak aby se strana stala zástupkyní těch, kteří se z legitimních důvodů cítí jako „zapomenutí“. Vylučuje ale tak tendenci ubírat se směrem k autoritářskému nacionalismu. „Kdo nyní sociálním demokratům doporučuje hodit své sociálně-liberální, demokratické principy přes palubu, ten nic nepochopil,“ varuje. Panika podle autora také nyní nepomůže, k obrodě je naopak potřeba dostatečný čas. Je potřeba najít takové osobnosti, které jsou „neprovařené“, ale na druhou stranu známé svojí důsledností stát si za svými hodnotami. „A nakonec je potřeba, aby sociální demokraté stranu udrželi pohromadě a nepozabíjeli se navzájem,“ zdůrazňuje závěrem.