Rudy, prožil jsi teď v Česku více než tři měsíce, co kromě už známého jazzového festivalu tě tu zaměstnávalo?

Tak je to projekt, který už třetim rokem jde každý podzim na ČT Art a je to hudební talk and play show, kde si zvu muzikanty na naši usedlost na Šumavu. Je to hodně práce, ale ještě více radosti, protože hosté jsou vlastně ty největší hudebni legendy naši země jako třeba  Petr Janda nebo Jiří Suchý, ale i mezinarodni hvězdy jako Ralph Towner nebo John Scofield. Série začíná v říjnu a je každý pátek .

A kde vlastně ten seriál vznikal?

Jak víš, já mám usedlost na Šumavě, tak tam právě za mnou přijížděli všichni ti skvělí hudebníci například včetně toho Jiřího Suchého.

Počkej, usedllost – není to ta, o které jsi před 10 lety říkal, že ji nikdy neopravíš?

No, ono to pořád ještě není hotové. Nakonec se mi to ale zkrátka povedlo, mám tam hlavně veškeré vybavení k natáčení hudby, je to tam opravdu pěkné. Už je to 16 let, co jsme to koupili a stále na tom děláme. Teď zrovna přestavujeme to, co už jsme postavili, ale samozřejmě špatně... (smích)

Rudy, po pracovním létě v Česku letíš teď zase zpátky do New Yorku, jak se těšíš?

Těším se samozřejmě moc, hlavně na dceru. Je to přece jenom můj domov už 35 let.

Říká se, že kdo chce v Americe v jakémkoliv oboru prorazit, vydá se do New Yorku. Je to prý takový magnet na talenty z celého světa...

Přesně tak. Ať chceš být kuchař, malíř nebo básník, tak už jenom tím, že přijedeš do New Yorku, tak jsi o třídu lepší, protože tam je především obrovská inspirace. A ta tě pořád táhne a žene dopředu.

A až tam přiletíš a otevřeš noviny a uvidíš, jaká jsou ta témata... Zajímají se třeba Američani o problém evropské imigrace, který tady se řeší v potu tváře od roku 2015?

No mluví se o tom, protože Trump to totiž vlastně využil ke své kampani. On říká, podívejte se na Evropu, jak špatně to s nimi dopadlo. A je mnoho lidí, kteří s ním souhlasí a bojí se dalších imigrantů. A čím méně toho o nich vědí, tím víc se bojí.

Máme jako Evropané nějakou osobní zodpovědnost za uprchlíky, teď především ty africké? Ale stejně tak jako Američané...

Tomáši, já ti nebudu říkat, jestli máme nebo nemáme, to je na každém z nás, jak se s tím vypořádá. Ale my jsme ještě nikdy nebyli v situaci, kdy bychom někomu museli nezištně pomáhat, takže všechny ty řeči o sounáležitosti a křesťanských hodnotách, to jsou všechno jen kecy, kecy, kecy a zase jen kecy, protože lidi, kteří opravdu něco pro někoho nezištně udělají, je na světě hrozné málo .

Když si vezmeš třeba druhou světovou válku, tak tam se najednou ukázali lidi, kteří pod hrozbou likvidace sebe i vlastní rodiny přechovávali doma Židy a pomáhali jim. Proto říkám, že je to fakt individuální.

A o Americe vždycky platilo, že nezáleželo na náboženství, rase, barvě kůže, ale na schopnostech. Kdo něco uměl a nebál se práce, ten se tam netratil. Ale dneska si tím už nejsem tak jistý, že Amerika stále zůstává tou otevřenou zemí. Ale v Americe problém s imigranty, kteří nedělají, prostě není, protože třeba právě každý ten Afričan přijde a najde si práci. On taky nemůže nic jiného dělat, protože tam nejsou žádné sociální dávky – to by prostě zemřel hlady.