„Facky jsou dnes ve veřejném prostoru dost horkým tématem. Novinářky pohlavkují novináře, rodiče děti, děti učitele a ani politici, když jim už nestačí slova, neváhají od slušných způsobů přejít k násilí. A tak není divu, že si veřejná ochránkyně práv vyhrnula rukávy a pustila do světa informaci, že chce v Česku navrhnout zákaz fyzického trestání dětí,“ poznamenala Kovářová, podle níž je však násilí projevem chování, jež vyvolává řada příčin, takže by možná dle jejího názoru bylo příhodnější ptát se po příčinách a jim předcházet. 

„Cosi zvláštního se s naším světem děje, což jako právník tím spíš registruji. Právníci s eugenickou duší, snažící se zušlechťovat lidstvo, to totiž vidí jednoduše, soudí-li, že násilí se dá zakázat zákonem. Jako by pro ně nebyla historie poučením, že zákazy nikdy k ničemu dobrému nevedly a že efektivnější je příklad, výchova, edukace, sdílená dobrá praxe a vůbec jiná cesta nežli regulace,“ podotkla Kovářová.

Základní otázka podle ní pak zní, zda má stát rodičům opět něco nařizovat. „Zda zasahovat do intimní sféry rodičovských práv, protože povětšinou, když tak činí, nevzejde z toho nic rodině prospěšného,“ uvedla Kovářová. 

„Zadruhé, zda tak má činit výslovným zákazem, tedy novou normou, když je už dnes týrání dětí a jiné ponižující zacházení postaveno mimo zákon. Třetí otázkou je riziko zneužití v rozvodovém a opatrovnickém řízení, což jako rodinný advokát reálně očekávám. Čtvrtá výhrada směřuje k další regulaci. Právní stát by měl mít zákonů co nejméně, a když už, tak skutečně jen těch nejdůležitějších. A ty by měly být jasné, přehledné, srozumitelné, vynutitelné a kontrolovatelné. Jak chce stát kontrolovat zákaz pleskanců přes zadeček? Jak je chce sankcionovat? Ustoupí-li, bude jen existovat další papír bez významu, o důvod víc, aby stát vypadal směšný,“ dodala Kovářová s tím, že horší je pro ni citové zanedbání, nezájem a odsun dětí k obrazovkám. 

„A to opomíjím týrání psychické, jež děti samy považují za mnohem škodlivější a více poškozující dětskou duši, zdravý vývoj a lidské sebevědomí. Je to podobné jako s Istanbulskou úmluvou, jež fyzické násilí muže vůči ženě jednostranně odsuzuje, zatímco psychické deptání, na něž se ženy se svým komandováním a zdravou stravou specializují, se nikde nezmiňuje, nekritizuje, netrestá a nepranýřuje,“ uzavřela.