Samotný příjezd do Vojtanova vyvolává pro mnohé vzpomínky, na které se prostě nezapomíná. O co jde? O samotný přechod…

Vzpomínky

Tady se před několika desetiletími ještě ukrývaly východoněmecké marky. O západoněmeckých samozřejmě ani nemluvě. Při cestě do NDR se cpala měna Ericha Honeckera a jeho předchozích stranických dnes bychom řekli bossů všude možně, a obzvláště do spodního prádla a pod vložky bot. To bylo na cestě tam. Na cestě zpět se zas tělo obtáčelo záclonami, látkami, a tak dále, a tak podobně. Potupnou hru na kočku a na myš hráli hlavně východoněmečtí celníci a pohraničníci, z nichž především ženy vynikaly svou krajní nepříjemností, i když jste byli „ze stejného  tábora RVHP“. Prostě člověk tak nějak i po těch letech nezapomíná. Anebo se mu najednou zjevují jednotlivé scénky, které dnes budí úsměv, a pro mladší generaci ještě k tomu nepochopení.

Konec světa ve středu Evropy

Obludné, ohyzdné baráky na čáře zůstaly. Jak tvrdí místní, nikdo sem nechce. „Žádní speditéři, ale ani uprchlíci. Ani ti sem nechtějí,“ vysvětluje čerstvý důchodce Jaroslav. To potvrzují i někteří námi oslovení němečtí turisté, kterých je tu ale zatím ne jako máku, ale jako Popelek. „Co by tady pohledávali, prosím vás, ti chtějí do měst za svými rodinami, které tam už přišly před několika léty, co naše soudružka Merkelová je sem tak blahovolně pozvala,“ konstatuje muž středních let se značkou vozu až z Žitavy, tedy německy Zittau. Naráží tím na „svazácké“ mládí bývalé kancléřky, která byla zapojena ve východoněmecké obdobě  Socialistického svazu mládeže, tedy v FDJ. Ani dnes, kdy je již na politickém „vejminku“, jí tu lidé nemohou přijít na jméno.

Před přechodem, u benzinové stanice na české straně, to vypadá jak po bojích z třicetileté války. Cosi tu shořelo, možná stánky v rámci bratrovražedného obchodního boje. Několik obchodníků tady ještě zůstává a vyčkává každého zákazníka dlouhé hodiny. Skleněné koule, obrovitá krmítka vhodná spíše pro mamuty než zpěvné, užitečné ptactvo a rovněž textilie v podobě nejrůznějších rádoby značek. Sem už snad ani raději celní kontroly nejezdí, vidíc už z povzdálí tu bídu.

Na české straně u Vojtanova. Foto: Václav Fiala

NDR

Ovšem nemyslete si, že na druhé straně pomyslné čáry, za hraničními patníky, je to zlaté. Spolková vláda sem pumpuje peníze ve snaze udržet zde alespoň nějaké místní lidi. Výsledek je nevalný. A noví obyvatelé SRN se tomuto místu, stejně jako dalším podobným, raději zdaleka vyhnou. Přitom pár kilometrů odsud jsou opravené radiové lázně Bad Brambach, kde ovšem také najdete nějakou tu zříceninku. Na okresním, lázeňském městě Bad Elster se nešetřilo. Zlato, kam se podíváš, obrazně řečeno. Pokud ovšem dojedete vlakem, nádraží je krajně nesympatické a ještě pěkně daleko. Co na tom, že u státní silnice je zastávka autobusu. Dojem z opuštěného nádraží, kde v korunách mohutných stromů hnízdí nebo se na večer srocují havrani, je jak z hororu.

Bad Brambach. Foto: Václav Fiala

Můžete si ale nakoupit i pro nás v extrémně levné prodejně Aldi, která dokresluje, jak to v Německu myslí s cenami vážně. Plný košík všeho možného i pod tisícovku, když tedy nekupujete třeba kila lososů.

…oko vidí, oko sleduje…

Čekání na sezónu v lázních je jak očekávání příjezdu saského knížete. Vše je nablískáno, otevřeno, včetně prodejniček, za tučné podpory zemské i spolkové vlády. Technický vozík tady urovnává neexistující zvlnění písku a vymetá věčně opadané listí. Kapacita je nenaplněna a Češi se tady ani nezastaví. „Je tu klid,“ potvrzují lázeňští němečtí hosté „na křížek“ a jejich tvrzení je vlastně obousečné. Klid možná až příliš. Teenageři sem tedy opravdu ani nepáchnou. Boj o každého klienta mezi zdejšími lázněmi byste marně hledali, vše je bedlivě sledováno, koordinováno a přerozdělováno berlínskou vládou, jejíž oko dohlédne vlastně všude. Velký bratr se decentně, ale permanentně dívá. Pokud se jen trochu otočíte v centru a budete dávat pozor, najdete zvláštní sloupy, které jsou napěchovány kamerami. Není to tak do očí bijící. Na první pohled. Na pohledy další vám možná trochu mrazí v zádech.

Místní si to ale pochvalují, jak je bezpečno a že se ví o všem, co se vlastně v těchto malých saských lázních „šustne“. Přesto všechno jsou samozřejmě místa, kam oko kamer nedohlédne nebo jste prostě ve smolném úhlu. Třeba to počmárané  nádraží. Anebo samolepky od huligens, které vidíte jak v Bavorsku, tak Sasku. Kupříkladu až hamburské St. Pauli… Nebo také anarchistické značky, které se prostě nedají přehlédnout.
Na extrémisty i ty takzvané si ale Sasko dává velkého majzla, aby nebylo nařčeno z xenofobie. Pít na veřejnosti už nesmíte. Kouřit zatím ještě ano, ale dívají se na vás jako na vyvrhela. Tak nakoupit, šup do auta a domů. A zamknout. A pustit si telku. Nevylézat, co také tam venku, když večery ještě nejsou vlahé…

Šup pryč

Do Plavna a dál krásná bezvadná silnice. Tu bychom mohli závidět. Kanály necítíte, jako u nás, to se jede bez sebemenšího zaklepání. Přesto tak nějak spěcháte, abyste byli pryč. Na nějaké kochání není čas a hlavně nálada. Přeshraniční styk je folklór z milénia. Dnes už jsou karty rozdány. Kdo chce v Sasku za pěkný euro penízek pracovat, už pracuje. Na české straně třeba k tomu ještě pobírá nějakou tu dávku, a tak báječně vyžije. Ti, kdo nejsou tak „šikovní“, prostě utřou hubu. Tohle nám řekl muž představující se jako Albert, kterým ale jistě není. Čtyřicátník z Plesné nebo okolí. Má jasno. „Kdo chce tady v Česku s úřady vyjebat, tak už to udělal.“

Turisté nepřijedou zajisté

Jestliže pendleři míří do Saska – a samozřejmě Bavorska a Durynska, z druhé strany nám v tak hojném počtu potenciální turisté či dokonce lázeňští hosté nemíří. V podzimním a předjarním počasí uvidíte už zas poněkud omšelé „Frantovky“, které před covidem ještě hučely jadrnou saskou němčinou. Dnes pohledáte a co bude dál, nikdo vlastně neví. Co zmůžete proti státním dotacím a subvencím, které Německo lije jak zběsilé do regionů východního, „Osis“ Německa.
„Až tady skončí těch pár posledních nevábných krámků, tak bude konec světa,“ konstatovala jedna paní, tankujíc u levné české benzinové stanice. „Tady to jelo, to byl šrumec,“ zavzpomínala krátce. Opuštěné celní baráky a původní silnice, na které kdysi stáli nekompromisní východoněmečtí celníci, jsou toho důkazem…

Na české straně u Vojtanova. Foto: Václav Fiala