Jedna prezidentská volba je za námi a mnozí lidé vyhlížejí další. Ačkoli přijde až za pět let, už teď se spekuluje o tom, zda by se prezidentem mohl stát např. současný poslanec ODS Václav Klaus mladší. Ale nabízí se i jiné možnosti. Mohla by se např. příští českou prezidentskou stát ekonomka Markéta Šchtařová? Mohla, ale šla by do kandidatury jen za velmi zvláštních okolností.

„Funkce politická, jakákoliv, od poslance, senátora nebo, nedej bože, ministra nebo premiéra až po prezidenta, mě neláká. Ale nechci zároveň říci, že ji absolutně odmítám. Je přijatelná jen v případě, kdyby se nějakým zásadním způsobem lámaly dějiny a že situace potřebuje nějakou Johanku z Arku. Když budu mít pocit, že opravdu nejsem schopna najít nikoho jiného než sebe samu. Umím si tedy představit, že v totální dějinné krizi, dějinném zlomu, se sebeobětuji,“ prozradila ekonomka.

V prvé řadě má Šichtařováí za to, že ženy mají na starosti jiné, mnohdy důležitější věci, než je politika. Především péči o rodinu. Když už se v politice prosadí některé ženy, jako někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová nebo současná německá kancléřka Angela Merkelová, jsou to ženy, které do jisté míry přemýšlejí jako muži.

 „Proč bych měla chodit na Hrad? Co bych z toho měla? Měla bych více peněz než teď? Trochu asi jo. Ale zaplatily by mi ty peníze příkoří spojené s funkcí prezidentky? Žádný volný čas, nebyla by to práce, která by mě bavila, nemohla bych se věnovat rodině, neměla bych žádné soukromí. Chlapi to mají jinak. Jsou nastaveni na soutěžení, potřebují si dokázat, že dokážou ulovit toho svého mamuta. Automaticky v sobě mají soutěživost a o funkci usilují většinou jako hec. Když zvítězí, uspokojí je toto vítězství samo o sobě. To není nic špatného, je to jejich biologická podstata. Ženské jsou více nastaveny na výchovu dětí, na to, aby se točily kolem plotny. A pokud to feministky popírají, jsou buď nedospělé, úplně zblbnuté, nebo to nejsou ženské, ale převlečení chlapi v sukních. Jenže ty zase nesplňují to, co po nich společnost žádá – aby byly jemné,“ shrnula ženský pohled na věc.

Imigrace náš kontinent tak maximálně může rozložit

Pakliže jsou ženy vyrovnané a vnitřně silné, nemají potřebu si něco dokazovat. Prezidentkou by se ale mohla stát žena, která má pocit, že je její země ohrožena a ona jí chce pomoct. Pokud žena dospěje k tomuto přesvědčení, udělá pro svou zemi mnoho. Podle Šichtařové ale prozatím nejsme v situaci, kdy by se doba nějak zásadně lámala. Kyvadlo čas se sice vychyluje ze svobodných devadesátých let minulého století k době, kdy je svoboda omezována, ale tento posun je pozvolný. Jde především o krizi ekonomickou.

„Ekonomickou krizi, o které mluvím, nepovažuji za něco fatálního a důvod pro paniku. Mám spíše pocit, že krize už aby tady byla, aby se pročistilo prostředí, protože evropská ekonomika to vysloveně potřebuje. To není ten typ krize, již mám na mysli. Spíše jde o krizi morálního rozměru. Něco, jako byly roky 1948 nebo 1968. S daleko větším znepokojením než ekonomické problémy sleduji socialistické tendence v Evropě. A je pravda, že jedna z věcí, která by mohla změnit moje uvažování a nakopnout k větší aktivitě, ať už by to bylo formou burcování veřejnosti, nebo větším množstvím článků, nebo úvahami o politice, by byl frontální nástup socialismu v Evropě. Kdybych měla pocit, že nás začne ohrožovat a pronikat k nám způsobem, jenž nás vrátí před rok 1989, tak by mě to vyburcovalo...“ podotkla.

Pár slov Šichtařová přidala i k uprchlické krizi. Uprchlíci nás prý rozhodně ekonomicky nespasí.

„To je naprostá a totální pitomost. Imigrace náš kontinent tak maximálně může rozložit. A ubezpečuju vás, že teď nestřílím od boku nějaká líbivá hesla; mohu se opřít o fakta. V době, kdy u nás ještě imigrace byla jen předmětem vášní, ale málokdo k ní mohl říct fakta, jsme si v naší společnosti Next Finance zpracovali pro interní potřeby obsáhlou studii, která odpovídala na otázku, nakolik je imigrace přínosem, či naopak zátěží pro ekonomiku. Výsledek byl naprosto neoddiskutovatelný. Imigrace totiž od sedmdesátých let zásadně změnila svůj charakter. Tehdy Jugoslávci, později třeba Turci nebo Kurdové skutečně byli požehnáním pro německou ekonomiku. Stejně tak vlna českých a slovenských imigrantů, kteří po roce 1948 nebo 1968 odcházeli ze země, byla obrovským přínosem pro cílové země. Jasně to ukazují data o jejich zapojení do trhů práce. Šlo totiž o elitu, jež zde nemohla najít pod komunistickou zvůlí uplatnění, takže odcházela za seberealizací. Naproti tomu dnešní imigranti, kteří přicházejí do Evropy, jsou zcela jiní a snadno se to dá na statistikách doložit. Jde (v průměru!) z pohledu výchozí země spíš o lidi na okraji společnosti, kteří se už v domovské zemi většinou nechtějí zapojit do trhu práce a do Evropy přicházejí nikoliv pracovat, ale využít náš sociální systém,“ poznamenala ekonomka.

Vedle ekonomické krize, která přijde dříve či později, čelíme také krizi morální  a krizi hodnot. Podstata této krize spočívá v tom, že lidé začali věřit tomu, že rozdělení politické scény na levici a pravici je mrtvé. Podle Šichtařové to rozhodně není pravda. Toto rozdělení není mrtvé. To jen politické strany v něm tápou.

„Nemůže být „trochu pravičák“ a „trochu levičák“, zrovna jako nemůžete být „trochu těhotný“. Stejně tak buď vnitřně věříte v individuální svobodu, a jste tedy liberál, nebo naopak věříte v silný stát a malou osobní svobodu a jste konzervativec. Nemůžete být „od všeho trochu“. Já kupříkladu jsem už roky ani o milimetr necouvla z pozice pravicového liberála, mám to hluboko v sobě, je to moje podstata. Popřít to znamená popřít mou identitu. No a teď se podívejte, jaké strany dnes ovládají Sněmovnu: Jsou vlevo? Vpravo? Jsou konzervativní, či liberální? Nikdo neví! Protože to nevědí ani ony samy! Víra v nějakou filozofii se tedy úplně vytratila. A to je přesně ta nejlepší definice morálního úpadku: Ztrácíme jako společnost svou identitu. Ztratili jsme porozumění, kdo vlastně jsme. Podivný spatlanec Babiš–Okamura–Filip je pak už jen špičkou tohoto ledovce,“ poznamenala Šichtařová.

Podle ekonomky nás oslabuje i to, že se věnujeme méně podstatným věcem, jako je kampaň Me Too, řešíme jestli se jedinec cítí být více mužem, ženou, či snad nějakým třetím, čtvrtým nebo dokonce pátým pohlavím. Spousta lidí ale jaksi zapomíná na to, že jejich prvořadou povinností je postarat se o sebe a svou rodinu.