Global Disinformation Index (česky Globální dezinformační index, GDI) je vlivná britská politická nezisková organizace založená v roce 2018, která si vzala za cíl, jako další z mnoha, bojovat s dezinformacemi. A jako další z mnoha ve skutečnosti bojuje proti názorům, které se jí nelíbí, s vládou cizí mocnosti za zády. To, co odlišuje GDI od jiných politických neziskovek, je její rozsáhlost a plošnost. Ovlivňuje totiž reklamní, potažmo inzertní trh nejen ve Velké Británii, ale i po celém světě, Českou republiku nevyjímaje.

Článek převzat se svolením autorů z webu SOSP

GDI je jedním z vlivných zákulisních hráčů světa reklamy, který hodnotí pravdivost či nepravdivost ostatních médií a následně rozhoduje o tom, kdo kde může či nemůže inzerovat, čímž zásadně zasahuje do tržeb z reklamy. A momentálně sám čelí vyšetřování. Jeho partnerem v České republice je spolek NELEŽ.

Od Trumpa k Cemperovi: Jak se zrodily neziskovky bojující s dezinformacemi a cenzurující názory

V roce 2017 Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, píše manifest, kterým toho času reaguje mimo jiné na zvolení prezidenta Donalda Trumpa. Nově zavádí pojmy jako inkluzivní společnost, tělesná a duševní pohoda lidí či nenávistný projev. Tady se položily pevné základy potírání nepohodlných názorů na digitálních platformách a na Facebooku se začalo blokovat vše, co by mohlo potenciálně urazit menšiny – kritika LGBT komunity, MeToo nebo BLM. Paralelně s tím Zuckerberg nechává z platformy odstraňovat miliony příspěvků, které síť označují za dezinformační, a z FB tak vytváří „lídra“ v boji s fake news. Někdy v této době jsme se dopracovali k počátkům potírání a zostuzování jakýchkoli jiných než mainstreamem prosazovaných názorových linek.

Evropská komise v roce 2018 přichází s konstatováním, že občané Evropské unie jsou vystavováni rozsáhlým dezinformacím, včetně zavádějících nebo vyloženě lživých informací, a přináší řešení v podobě Evropského kodexu zásad boje proti šíření dezinformací, jehož přílohou byly příklady „Best Practices“, týkající se již existujících postupů a metod sociálních sítí Facebook, Google, Twitter, YouTube apod. Tento samoregulační kodex okamžitě po vydání podepisují zástupci digitálních platforem, největších sociálních sítí, inzerentů a reklamního průmyslu. Přičemž pojem „dezinformace“ v něm byl nadefinován natolik vágně –  a řekněme si, že doposud nikdo, ani česká vláda to nedokázala nadefinovat lépe – že společně s dezinformacemi bylo podle kodexu možné potlačovat nejen prokazatelně nepravdivé, ale i nechtěné názory. Vznikla tedy potřeba vytvořit subjekty, o které by se mohli všichni zúčastnění při cenzurování opřít, pod jejichž křídla by se mohli pohodlně schovat, které by nadiktovaly, kdo je dostatečně pravdivý, a koho lze naopak z diskuse o vážných tématech pro nedostatečnou pravdivost vynechat. To vše vedlo k tomu, že se mezi lety 2016 až 2018 zrodilo velké množství projektů, startupů a neziskovek zaměřujících se na dezinformace, které za hojného financování dotacemi nejen z EU vzaly roli arbitrů pravdy na sebe.

Zde leží počátek neziskovek, které dnes rozdmýchávají dezinformánii do absurdních rozměrů. Mezi nimi se zrodila i britská GDI. U nás se v této době objevují Čeští elfové Boba Kartouse (který zanechal hospodářskou spoušť v Pražském inovačním institutu). V roce 2016 se firma Františka Vrabela (proslulého exekucí ve výši tří milionů korun) Semantic Visions začíná věnovat dezinformacím. V roce 2017 Jan Cemper vstupuje do (k dnešnímu dni několikrát usvědčených ze lží) Manipulátorů. Zkrátka vzniklo mnoho štědře dotovaných firem, neziskovek a projektů bez jakéhokoli mandátu, za to s velkým vlivem, zaměřených na legální, ale dle nich „škodlivý“ obsah. Krátce na to tento velkoryse financovaný boj s mýdlovými bublinami začal plodit své ovoce.

Potřeba si udržet moc v přestrojení za boj proti nenávisti a dezinformacím

Práce těchto neziskových organizací a projektů se odrazila v zavádění nejrůznějších korporátních zásad typu „misinformation policies“ a vytváření nařízení jako DSA v EU (které operuje s takovými perlami, jako je „tělesná a duševní pohoda osob“, pokud jde o boj s nenávistnými projevy) nebo „On-line Safety Bill“ ve Velké Británii (který obsahuje kontroverzní paragrafy, které by fakticky znamenaly nucené prolomení šifrovací ochrany zpráv), ale i dalších směrnic, kterým jde navenek o totéž – vymýtit „dezinformace“ a nenávist z veřejného prostoru. Potírají ale skutečně dezinformace a dokážou skutečně vymazat nenávist z našich životů?

Když se kácí les, létají třísky, tady se ale pro pár párátek kácí rovnou celý prales. A tak se postupně začalo potírat a napadat vše, co nebylo v souladu s verzí mainstreamu. Část společnosti čím dál složitěji nacházela prostor pro své názory v mainstreamu, a tak začala hledat oporu v alternativních zdrojích. Tam měli pocit, že jsou „doma“, tam zaznívalo otevřeně to, co si mnozí lidé skutečně mysleli, a co by v mainstreamu tehdy zaznít nemohlo. Například, že migranti zvyšují statistiky trestné činnosti nebo že nosit dvě roušky přes sebe je holý nesmysl, což jsou typické příklady, u nichž prostor pro debatu mainstream nenabídl a byla to chyba. Alternativní média ano. Důvěra ve veřejnoprávní a mainstreamová média v Evropě tak postupně nabrala sestupnou tendenci a tento směr se doposud nepovedlo zvrátit. Česká republika tento trend jen potvrzuje. Podle výsledků průzkumu o svobodě projevu v České republice z roku 2023 vyplynulo, že více než polovina dotázaných nevěří veřejnoprávním ani mainstreamovým médiím. Nutno bohužel konstatovat, že není divu.