„Se začátkem roku 2016 se začal odehrávat historický souboj mezi dvěma soupeřícími rozvojovými modely – tedy strategiemi, jejichž cílem je dosáhnout ekonomického růstu – mezi Čínou na jedné straně a USA a dalšími západními zeměmi na straně druhé,“ tvrdí Fukuyama a dodává, že ačkoliv se tento souboj neodehrává veřejnosti na očích, jeho výsledek „rozhodne osud většiny Eurasie na desetiletí dopředu“.

Ekonomický růst Číny sice v posledních letech zpomalil, to však neznamená, že se země nesnaží zařídit jinak. Snaha změnit celý ekonomický model z dosavadní exportně orientované ekonomiky na orientaci na domácí trh není jednoduchá. Zároveň však má Čína ještě jiné plány. Již v roce 2013 totiž čínský prezident Si Ťin-pching oznámil projekt „Jeden pás, jedna cesta“, jehož cílem je zcela proměnit ekonomické jádro Eurasie.

„Jeden pás sestává ze železničního propojení západní Číny skrz střední Asii až do Evropy, na Blízký východ a do jižní Asie. Zvláštně nazvaná Jedna cesta pak zahrnuje přístavy a zařízení, jež povedou ke zvýšení námořní přepravy z východní Asie a spojí tyto země s Jedním pásem, čímž jim umožní přesouvat své zboží po souši namísto dvou oceánů, jak činí nyní,“ tvrdí Fukuyama.

Jeden pás, jedna cesta je pak velkou změnou dosavadní čínské ekonomické politiky. Poprvé se totiž Čína pokouší vyvést celý svůj rozvojový model do jiných zemí. „Jeho účelem je rozvoj průmyslové kapacity a spotřebitelské poptávky v zemích mimo Čínu. Místo těžby surovin plánuje Čína přesunout svůj těžký průmysl do méně rozvinutých zemí, čímž je učiní bohatší a podpoří poptávku po čínském zboží,“ míní Fukuyama.

• Celý text zde

Takový model je orientován na „masivní státem vedené investice do infrastruktury – cesty, přístavy, elektrická síť, železnice a letiště – která umožní rozvoj průmyslu. Američtí ekonomové však tento směr kritizují s tím, že je velmi náchylný ke korupci. USA a Evropa naopak investují především do podpory občanské společnosti, práv žen a zdravotnictví. „Přestože jsou západní cíle chvályhodné, žádná země nikdy nezbohatla tím, že by investovala pouze takto,“ píše Fukuyama.

Pokud bude čínský model fungovat, dojde k ohromným změnám „od Indonésie po Polsko“. Obrovský rozvoj infrastruktury, jenž povede k vyšším příjmům a vyšší poptávce po čínském zboží napříč celou Eurasií. „A čínská forma autoritativní vlády získá ohromnou prestiž, což bude mít velmi negativní vliv na demokracii ve světě.“

Fukuyama však připomíná, že je mnoho faktorů, které by mohly vést k neúspěchu čínského modelu. Doposud jej totiž uplatňovala pouze doma, kde je vše pod kontrolou čínské vlády. „V zahraničí se čínské plány dostanou do konfliktu s nerovnováhou, rozbroji a korupcí.“

Západní vlády by však neměly jen čekat na to, až čínský model selže, měly by se na něm totiž také podílet, jelikož právě rozvoj infrastruktury je naprosto kritický pro globální růst, tvrdí Fukuyama. USA by se podle něj měly stát jedním ze zakládajících členů Asijské infrastrukturální investiční banky (AIIB), a měly by tak Čínu vést k dodržování mezinárodních standardů.

„Zároveň by se ale USA a ostatní západní země měly zeptat samy sebe, jaktože je výstavba infrastruktury najednou tak složitá nejen v rozvojových zemích, ale i u nich doma. Pokud tak neučiníme, riskujeme předání budoucnosti Eurasie a dalších důležitých částí světa do rukou Číny a jejího rozvojového modelu,“ uzavírá Fukuyama svoje zamyšlení.