„Husitské války, Bílá Hora, druhá světová válka. Příšerné zlomy, které nás neustále v dějinách provázejí, dopadají hlavně na elity. A elity mají často za sebou univerzitní studia, anebo na univerzitě přednášejí,“ říká na úvod publicista Zdeněk Čech. V dalším díle seriálu České osmičky jde totiž o Univerzitu Karlovu, která zažila jak chvíle rozkvětu, tak úpadku. Vždy se ale nakonec zdvihla z popela jako bájný pták Fénix a fungovala dál.

Středověká vzdělanost

Vzdělaný svět se ve středověku nacházel především v zemích, kde svého času vládl Řím, tedy kde zůstalo určité antické dědictví. Proto nejstarší evropské univerzity vyrostly v Itálii, Francii a Anglii. Univerzita Karlova byla však prvním ústavem svého druhu na sever od Alp a na východ od Rýna. „O založení univerzity usiloval za své vlády už osvícený Přemyslovec Václav II., ale neuspěl. Narazil na odpor české šlechty. Ta jako kdyby se univerzity pudově bála. Univerzita totiž znamená velké množství chytrých a vzdělaných lidí, o které se opře spíš panovník a centrální moc než šlechtici. Čas ovšem potom trhnul oponou a o padesát let později ji Karel IV. prosadil a založil vysoké učení v Praze,“ začíná vyprávět Zdeněk Čech.

Publicista Zdeněk Čech

Pražská univerzita byla založena roku 1348 a výše zmíněné datum sedmého dubna je odvozeno od nadační listiny Karla IV. „Studenti a učitelé byli rozděleni do čtyř univerzitních národů, což bylo okopírováno z Paříže, kde mladý Karel IV. studoval. A měl tam svého učitele, který se jmenoval Pierre de Rosičres a roku 1342 se z něj stal papež Kliment VI. Právě od něj získal v roce 1347 římský a český král Karel církevní souhlas se založením tak řečeného generálního studia neboli univerzity v Praze,“ říká publicista a ze své knihy Drsný střed Evropy cituje slova panovníkovy zakládací listiny: ‚...obracíme pozornost k tomu, jak by naše České království ...bylo podle nařízení naší prozíravosti uměle za našich časů ozdobeno hojností moudrých mužů.‘“

Českoněmecké soutěžení?

Univerzitní národy žily v Praze po celá desetiletí bez patrnějších třenic. „Vyučovací řečí byla latina a univerzita měla čtyři fakulty. Na artistickou, tedy filozofickou, navazovaly teologická, právnická a lékařská. Peníze na chod vysokého učení nepocházely z říšských zdrojů, ale pouze z pokladnic Českého království. Fakt, že tam studovalo hodně německy mluvících studentů, pramenil z toho, že široko daleko žádná jiná univerzita nebyla. V tehdy zhruba čtyřicetitisícové Praze žilo kolem tisícovky studentů, a kolik mezi nimi mohlo být Čechů? Dvě stovky?“ klade si otázku publicista.

V počátcích panování Karlova syna Václava IV. získala pak univerzita roku 1383 krásnou kolej v domě královského mincmistra Jana Rotleva. Výstavné budově se začalo říkat Karolinum a Univerzita Karlova v něm setrvává do dneška. Stejný král, tedy Václav IV., vydá ovšem v roce 1409 mandát, pro který se vžije označení Dekret kutnohorský. Upraví v něm rozhodovací pravomoci ve prospěch českých reformistů, stoupenců učení anglického filozofa Viklefa. Vede to pak ale k odchodu většiny univerzitních mistrů a jejich studentů, vždyť pražské vysoké učení není už v té době uprostřed Evropy jediné. Univerzita je už například v Heidelbergu, ve Vídni a nová vzniká v Lipsku.   

„Alois Jirásek psal v knize Mezi proudy, jak Češi na univerzitě trpěli, ale myslím, že silně přeháněl. Důvod vydání Kutnohorského dekretu byl jiný. Šlo především o koncil v Pise. Měl tam být vyřešen problém papežského schizmatu a Václav IV. se domníval, že z něj koncil opět udělá plnoprávného římského krále. Přišel totiž o svoje prestižní postavení v říši už roku 1400. Prý pro svoji pasivitu, prý kvůli intrikám konkurenčního rodu Wittelsbachů... Pozvání na pisánský koncil přišlo samozřejmě i do Prahy. Obdrželi je král Václav, arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka a pražské vysoké učení. Hazmburk ale zůstal na straně Říma a do Pisy své lidi vyslat nehodlal. Takže Václav téměř zoufale potřeboval univerzitu, protože nemohl před Evropou připustit, že za ním nestojí ani arcibiskup, ani vysoké učení. Na Karlově univerzitě stojí však tou dobou proti sobě čeští ‚viklefisté‘, například Jan Hus a Jeroným Pražský, a ostatní mistři. Kutnohorským dekretem upřednostní tedy Václav ‚Viklefovy následníky‘ a podporu univerzity na koncilu v Pise tak získá. Nicméně to už ochablému a vínem prosycenému králi v jeho cílech nepomohlo a českou univerzitu to navíc ještě na dlouhé časy poškodilo,“ vysvětluje Čech s tím, že na univerzitě zůstalo nakonec jen dvacet procent studentů a mistrů a z velké školy se rázem stala škola malá. Za husitů se navíc univerzita dostala do mezinárodní izolace.

Masakrování elit

„Vysoké učení se z té bídy dlouho nevybabralo,“ soudí Čech. „A přišly pak i další rány.“ Po porážce stavovského povstání byla univerzita předána jezuitům a přejmenována na Univerzitu Karlo-Ferdinandovu. Nakonec byla roku 1882 rozdělena na univerzitu českou a univerzitu německou.

„Problémy byly zčásti i hrobem pro naše elity. Pěkně to popisuje například Zikmund Winter v knize Mistr Kampanus, kde dík přízni mocných vítězí nad vzdělancem nedouk. Ostatně podobné pohromy pokračovaly i ve dvacátém století. Nacisté v roce 1939 naše vysoké školy zavřeli. Jako by si chtěli vzít poučení z dějin britského kolonialismu, vždyť co třeba spolehlivě uměl zdatný koloniální pán? Vtisknout podmaněnému národu pocit méněcennosti! A čím je takový národ vyspělejší, tím víc je nutno zdeptat jeho elity. Když se národu seberou vysoké školy, klesne časem mezi etnika druhého řádu,“ míní bývalý novinář.

Absolvent Univerzity Karlovy Zdeněk Čech nesouhlasí s názorem, že by za socialistického režimu byla univerzita pouhou líhní rudých kádrů. Dokazuje to tím, že téměř všichni její absolventi, kteří odešli do exilu, se ve svých oborech prosadili. Také bere za směšnou snahu odebrat po roce 1989 čestný doktorát univerzity Fidelu Castrovi. „Bylo to trapné politické pinožení. Víte, kolik lidí s titulem ‚doctor honoris causa‘, uděleným z politických důvodů na nejrůznějších univerzitách mnoha zemí, běhá dnes po světě? Nechme to prostě být. Cesty dějin jsou křivolaké a zametat je nějakým retroaktivním koštětem nemá smysl.“  

• Více z pravidelné rubriky České osmičky

V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolupajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný - Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz