„Podstata aféry je v tom, že původní dlužná částka za Altnerovy ‚služby‘ pro ČSSD za šestnáct let vzrostla z nemravných 18,5 milionu korun (což bylo deset procent tehdejší ceny Lidového domu) o dalších více než 318 milionů kvůli smluvní pokutě za 5 734 dní od podání žaloby do vynesení pravomocného rozsudku letos v březnu. Pikantní na tom je hlavně to, že smlouvu s Altnerem, obsahující i povinnost hradit pokutu ve výši 0,3 procenta za každý den prodlení (což dělá bratru 55 tisíc korun denně!) podepsala za ČSSD pouze jediná osoba, a to tehdejší předseda strany a zároveň předseda vlády Miloš Zeman,“ připomíná Petr Uhl.

Celý komentář naleznete zde.

Na celou kauzu v podstatě existují dva možné právnické pohledy. Buď ten formální, podle něhož je třeba smlouvy dodržovat. ČSSD by měla splnit závazky ze smluv s Altnerem plynoucí, i když jsou možná nemravné. Podle Uhla ho zastávají lidé, kteří přejí ČSSD, aby poznala, „zač je toho loket“, aby poznala, jak se cítí lidé zatížení exekucemi. Autor sem řadí např. advokátku Hanu Marvanovou. Tu ovšem varuje, že takováto „touha po pomstě“ se může jednoho dne obrátit i proti ní samé.

A pak je tu ještě druhý úhel pohledu. Ten odsouvá formální stránku věci a jde po podstatě. „Nejen na základě svých osobních zkušeností tvrdím, že právo je možné porušit, pokud se přitom nelže a demagogickými výmluvami nezdůvodňuje něco neospravedlnitelného a pokud se jedná s otevřeným hledím. Další podmínkou je, že smyslem takového porušení musí být úsilí změnit příslušný zákon, který jsme se rozhodli porušit, v daném případě upřesnit zákonnou zásadu ‚dobrých mravů‘ a vztáhnout ji i na nepřiměřené odměny a pokuty. Vrátit se musíme k pojmu lichva a stanovit (zákonem nebo judikaturou), co lichva je. Advokátova odměna ve výši deseti procent ceny nemovitosti i pokuta ve výši 0,3 procenta denně z této odměny při prodlení jsou naprosto nepřiměřené, nejen pro ČSSD, ale pro každého člověka,“ pokračuje aktivista.

ČSSD by mohla uspět, pokud by se snažila poukazovat na nemravnost Altnerova požadavku. Má to ale háček. Občané by museli sociální demokracii vnímat jako věrohodného aktéra. Podle Uhla je však ČSSD nevěrohodná. Stačí se podívat na to, jak nedůsledně prosazuje rovná práva žen a mužů. Ještě výrazněji její nedůvěryhodnost vystupuje na světlo, když si uvědomíme, jak odmítavý postoj zaujímá sociální demokracie k uprchlíkům. ČSSD odmítá evropské řešení krize, k EU je naopak stále kritičtější. Uhl si dokonce klade otázku, zda ČSSD bude nakonec hrobařem EU, což by on sám považoval za katastrofu.