Po sérii čtrnácti regionálních debat České televize, v nichž se vždy představili krajští lídři sedmi nejvýznamnějších politických uskupení, přinesl ve středu večer hlavní český veřejnoprávní televizní kanál „vyvrcholení“ svého předvolebního cyklu, pro které se obecně vžil termín „Superdebata“. Se zkušenou „supermoderátorkou“ Světlanou Witowskou se v ní utkali „superlídři“ stran a koalic, které dle pokročilého sociologického šetření zpracovaného exkluzivně pro potřeby ČT vykázaly reálný potenciál překonat pětiprocentní uzavírací klausuli potřebnou pro vstup do Sněmovny a na jejichž postojích a ideologii bude pravděpodobně záviset směřování České republiky v následujících letech.

Na základě slibu vedení redakce PL, že budu opět (a tentokrát už určitě) zahrnut nezměrným bohatstvím ukrytým v offshoreových firmách, jsem znovu přijal roli ex-post komentátora veřejnoprávní Superdebaty. Bylo mým přirozeným záměrem se pokusit vážně (a jak je mým zvykem i přísně – avšak spravedlivě) analyzovat výkony představitelů hlavních českých politických stran, jimž se – zřejmě silou své značky, programem, nápaditostí kampaně, přesvědčivostí kandidátů, jakož jistě i popularitou hlavního lídra – podařilo zaujmout respondenty průzkumu volebního potenciálu ČT natolik, že jim byl poskytnut prime-timeový prostor v ústřední české veřejnoprávní volební Superdebatě. Již v úvodní části jsem pochopil, že můj původní záměr nebude možné naplnit. Analyzovat vystoupení jednotlivých hostů diskuse, jakož i zcela neuchopitelný přístup moderátorky, úplně jiný ke každému z nich, je nad moji fantazii.

Vyprodukovat kvalitní, pokud možno po celé dvě hodiny svého trvání pro televizního diváka (voliče) poutavou diskusi osmi mnohdy ne příliš přirozeně namotivovaných politických lídrů v „posledním tažení“ těsně před volbami, kdy se tito snaží (naivně) uplatnit závěrečná esa ze svých rukávů, (zkušeně) posté zopakovat hlavní teze volební kampaně, anebo (beznadějně) zaujmout voliče pomocí marketingovými poradci navržených komunikačních „konstrukcí“ (jimž možná ani sami úplně nerozumí), je podle mého názoru v atmosféře českých politických poměrů takřka nemožné.

Výsledkem zpravidla je (a včera na ČT byla) ubíjející povrchní „nuda“ (byť kvalitně se tvářící, profesionálně působící, neurážející), která sice splní veřejnoprávní aspekt „tabulkové“ vyváženosti, ale v důsledku neznamená pro nikoho vůbec nic. Českotelevizní Superdebata se podobala (a toto hodnocení si vypůjčuji od mnohem lepšího autora) jakékoli průměrné politické debatě, kterou lze sledovat prakticky v každé zemi našeho civilizačního okruhu, v níž voliči vybírají svoji reprezentaci ve standardní (svobodné) soutěži politických stran za pomocí poměrného volebního systému nastaveného tak, že generuje parlament složený z „mnoha stran“ (politologové hovoří o tzv. multipartismu).

Každá ze stran musí ve veřejnoprávním vysílání dostat odpovídající prostor, a tak se v důsledku této „spravedlnosti“ eliminují rozdíly tím, že se příliš netoleruje (ani nepodněcuje) vzájemný střet mezi politickými rivaly, ale jde o sérii krátkých rozhovorů hosta s moderátorem. Debata byla záměrně vedena tak, aby každý host dostal „svoji“ vlastní otázku. Veřejnoprávní médium tím naplní kvantitativní požadavek vyváženosti a nikdo si formálně nemůže na nic stěžovat – což je v dnešní době aktivistů v dozorových mediálních Radách stejně hlavní starost dramaturgů většiny veřejnoprávních debat.

Výhodu tak má politik s nejvyšším sebevědomím a přirozenou autoritou (politik „alfa“). Oproti tomu průměrný řečník (politik „beta“) zpravidla čeká a mimo svůj čas, kdy (pasivně) odpovídá na otázky moderátora, se neprojevuje, mlčí a do diskuse příliš nevstupuje.

Zatímco „alfa“ diskusi vždy ovládne a řekne si, co chce, „beta“ diskusi „pouze“ přežije bez úhony („gama“, která by vyloženě pohořela, ve středeční Superdebatě žádná nebyla). Být „betou“ v tomto smyslu ovšem rozhodně není žádná urážka, neboť statisticky se jen asi tak jednou za 500 let narodí nějaký Michelangelo, anebo Václav Klaus...

V Superdebatě České televize byl „alfou“ bezesporu Babiš – bez ohledu na to, zda se mu podařilo cokoliv smysluplného říci. Nařčení z podfuku při koupi francouzských nemovitostí se bránil statečně, a to si moderátorka nebrala servítky. Myslím, že mu celá tato ne příliš přesvědčivá aféra uškodila pouze u těch, kteří by jej stejně nikdy nevolili. Jeho voličům imponuje, že není lůzr bez peněz, který šel do politiky v podstatě za lepším životem, jak hloupě přiznala část z ostatních hostů v debatě.

Za výkon „alfa“ lze jistě považovat i vystoupení Tomia Okamury. Ten se po letech militantních útoků všeho typu ze strany liberálních „demokratů“ naučil v politice působit jako izolovaný element, který mluví ve svém světě ke svým voličům, ale ostatní jej příliš nezajímají – nejsou-li součástí jeho promyšleného komuniké.

Politik, který – možná pro někoho překvapivě (např. pro mě) – v určitých chvílích působil rovněž jako docela přesvědčivá „alfa“, byl Petr Fiala (snad mu vyhovovalo prostředí vysoké školy, v níž debata probíhala). Bylo by zajímavé sledovat, jak by vystupoval, kdyby byl předsedou ODS a ne nuceným vůdcem trojspolku K3, v němž musí před volbami srdnatě hájit např. sociálně-tržní politiku lidovců, anebo zelené nápady, s nimiž co chvíli přijde z Bruselu někdo z TOP09.

V době, kdy vzniká zárodek tohoto komentáře, náhodou běží na konkurenční komerční televizi jiná předvolební debata čtyř B-lídrů („B“ ovšem pouze formálně vůči těm, co šli do Superdebaty ČT). Nestačím se divit, když vidím, jak v této – kvalitativně úplně jiné – debatě naprosto famózně exceluje jednoznačný „alfa dravec“, nesporný politický talent, jehož existenci odhalily až letošní volby – předseda Svobodných, který vede jihočeskou kandidátku formace TSS v jižních Čechách, Libor Vondráček.

Po náhodném zhlédnutí výkonu Vondráčka v diskusi s ministryní Maláčovou na CNN Prima News musím konstatovat, že ač mám pro jedinou dámu v Superdebatě ČT přirozenou slabost, Zuzana Majerová Zahradníková je - ve srovnání s energickým a z přirozeného nadhledu nevystupujícím šéfem svobodných - politikem beta. Na druhou stranu byla to její první velká debata v České televizi, rovnou s mimořádně přísnou Světlanou Witowskou.

Aby to paní předsedkyni TSS nebylo líto, musím úplně stejně zhodnotit i po chlapáckém image toužícího ministra Hamáčka, jehož projev se rovněž nemůže rovnat výkonu, který předvedla Jana Maláčová na CNN. Velmi sebevědomý, lehce povýšeně přidrzlý, těsně před (ovšem nikdy za) hranici arogance vyšroubovaný, prostě výstup socialistky do ruda rozžhavené (emocionálně i ideologicky), která to nikomu nedaruje, dokud nebude taky úplně chudý – stejně jako všichni ostatní, aby se mohla i o něho postarat. Kdo to pak všechno zaplatí, to je jí úplně jedno. Doporučuji zejména pravičákům, aby si uvědomili, kde je budoucnost skutečné levice, a začali se sebou konečně něco dělat... Chtělo by to daleko více Liborů Vondráčků.

Jako jasná beta se ukázal plukovník Robert Šlachta, který nenadchnul vůbec ničím. Je evidentní, že honění zločinců funguje, jen když jsou opravdu honěni. Ne už tak, když se o tom pouze neurčitě mluví. Ve slabší chvilce se dokonce prořekl, že za jeho nenávistí vůči Janu Hamáčkovi stojí exministr Chovanec, a tedy jej evidentně stále trápí někdejší spor o tzv. policejní reformu, v jejímž důsledku odešel od policie – pracovat na úřad spadající pod tehdejšího ministra financí Andreje Babiše.

Ukázkovou betou byl i Vít Rakušan, i když on sám nepochybně velice touží po tom, hrát co nejlépe alfu a excelovat ve světlech reflektorů. Možná se i sám jako alfa „identifikuje“. Ve skutečnosti nedokáže opustit slovník svých prázdných floskulí o tom, jak se nemůže dočkat, až konečně – asi mávnutím nějakého kouzelného proutku – všechno začne fungovat, jen co odejde Babiš.

Českotelevizní dramaturgie volební superdebaty se sice – zřejmě na základě nějakého sociologického šetření jako „Co lidi zajímá“ – snažila vést diskusi v obrysech několika konkrétních témat typu daně, bytová výstavba, anebo zdražování (ve skutečnosti inflace), přesto formát debaty v takto vysokém počtu účastníků žádnou vážnou diskusi nad „velkými“ tématy neumožňuje.

Koncepce debaty a její nekompromisní naplňování ze strany dramaturgie (moderátorky) bohužel umenšovala prostor, v němž někteří diskutující mohli v konkrétních otázkách ukázat svůj hlubší vhled do diskutované problematiky (standardně připravený a pokročilý praktik „ekonom“ Ing. Babiš, ve společenských vědách nepochybně z přítomných nejvzdělanější a v problematice (teorie) „státosprávy“ přirozeně se orientující prof. Fiala, ale i energicky cílevědomý a ve všech „svých“ tématech maximálně přesvědčivý Tomio Okamura). Televizní moderátorka s povrchní znalostí problematiky zpravidla trvala na zodpovězení své otázky a věcnou debatu, která by mnohdy byla bývala daleko zajímavější, nenechala rozvinout.

Česká televize přinesla i přes dozajista detailní a vážně pojatou přípravu debatu, která postrádala přirozený adrenalin. Ukázalo se, že jediný moment, kdy debata ožila, bylo téma „Babiš“, což vlastně docela ukazuje, o čem jsou téměř celé parlamentní volby.

“Ve zbytku převládala diskuse s moderátorkou (připomínající zkoušení u tabule) před divácky atraktivními vzájemnými hádkami jednotlivých lídrů, kterých mohlo být klidně i více. V sále chyběli diváci, ale i jakákoli atraktivita v podobě interakce s voliči (např. sms hlasování). Absolutní šok byla šaškárna s umělou inteligencí Matyldou. Mrzí mne, že se nikdo z hostů neodvážil položit Matyldě protidotaz, kolik tato úplně k ničemu blbost koncesionáře stála? Doufám, že nic. Nevím, zda je vhodné pokládat politikům ve vážné debatě dva dny před volbami otázky typu, kdybyste měl mít nějakou superschopnost, jaká by to byla?

Česká televize přinesla bohužel nemastnou, neslanou, vyváženou, ale ničím příliš zajímavou v podstatě průměrnou debatu. Pirátostát měl vyslat Bartoše, který by se třeba trochu víc odvázal, a aspoň jako přísedícího mohli vpustit do sálu nějakého exota. Buď toho se siderickým informačním kyvadlem, anebo toho druhého, co tvrdí, že na nás z letadel práškují covid. Možná by třeba padl i nějaký flákanec. Takto to byla typická Hájkovská Smrt ve středu.