Je druhá polovina 90. let. Roman Ječmínek, už v té době vládce Autoklubu, má sice své největší zářezy před sebou, ale už teď se chová jako pravý sicilský kmotr. Chystá se jedna z historicky prvních blokád českých silnic a dálnic naštvanými řidiči, spočívající ve schválně pomalé jízdě. Ta je sice nepříjemná, ale ne nezákonná, protože se přesně drží litery zákona. Roman Ječmínek, zcela ovládán totalitními názory minulého režimu, sedá k počítači a píše trestní oznámení na organizátory tohoto protestu, které neváhá nařknout z takových zločinů, jako je omezování osobní svobody, vydírání a sabotáž. Tento způsob protestu je přitom v demokratických zemích Evropy zcela běžně používaný a způsob i krátký čas jeho nasazení v konkrétním případě na blokování dálnice v Čechách byl přitom jen slabým odvarem toho, jak se v podobných případech stávkuje třeba v Rakousku nebo Francii- přičemž asi nikdo se neodváží Francii, považovanou obecně za jednu z kolébek demokracie, nařknout ze státního terorizování svých občanů. Mimochodem- poté, co se jeho zájmům postaví tehdejší ministr Josef Dobeš, čelí i on v roce 2012 Ječmínkovu udání na policii (dodejme rovnou, že také neúspěšnému).

Ale zpět do české kotliny na konec minulého století. Ječmínkovo oznámení přichází cestou ze státního zastupitelství na zapadlé obvodní oddělení policie v Lupáčově ulici v Praze 3- čímž žalobci dávají nepřímo najevo, co si o Ječmínkově udání myslí, protože jím vyjmenované trestné činy směřující proti státu nemůže vyšetřovat nejnižší služební žebříček v hierarchii orgánů činných v trestním řízení. (Mimochodem právě sem byl za své věrné služby komunistickému režimu svého času odsunut legendární major Zeman, než se po svržení Dubčeka v dubnu 1969 zase mohl vrátit na výsluní pražského Sboru národní bezpečnosti).

Pokud si snad Ječmínek myslel, že mu aspoň zde půjdou na ruku, hořce se zmýlil. Policista, kterému je spis přidělen, Ječmínkovo trestní udání pečlivě prověřil a pak odložil s tím, jak se uvádí v odůvodnění …“ se jedná v demokratické společnosti o zcela běžný a hlavně zákonný prostředek“.

To si dovolil moc…

Stejně hořce se ale spletl ten, kdo si myslel, že tím věc končí. Roman Ječmínek není totiž vůbec zvyklý, aby mu někdo odporoval. Zuří. Nejenže podává proti odvolání stížnost, ale navíc posílá na policistu obávanou Inspekci ministra vnitra (IMV). Ta má za úkol nešťastníka, plnící svou povinnost, za každou cenu zničit a dostat „když ne do tepláků“, tak aspoň do civilu. A bez výsluhy. Zázraky se občas dějí i v Čechách, a policista tlaky na jeho profesní likvidaci ustojí.

V tom okamžiku Ječmínek zřejmě nasazuje plán B a přes novináře z tehdejší Němci ovládané Mladé fronty Dnes nechává napsat hanlivý fejeton. Když po jeho vydání policista požaduje v duchu tiskového zákona právo na otištění přiměřené odpovědi, velké médium mu vůbec neodpoví.

Setkání na Autoklubu České republiky

Ale lidé mají paměť jako slonové, jak se zpívá v písničce Šípa a Uhlíře, a některé věci se nezapomínají. Také pomsta je sladká. O několik let později si policista, jehož totožnost redakce ParlamentníchListů.cz dobře zná, v novinách přečetl, že ten samý novinář, který tak zneužil svého postavení strážce demokracie, kandiduje na post ředitele České televize. Získal i jeho motivační dopis, plný vzletných frází o službě demokracii a společnosti a dodržování novinářské etiky a cti.

„To mě vytočilo. Takový malý katolík, co káže o vodě, a sám se opíjí vínem,“ popsal ParlamentnímListům.cz své pocity tehdejší policista. Sedl tedy ke stolu a napsal Radě České televize, která z kandidátů volila hlavu Kavčích hor s milionovým platem, své osobní zkušenosti s tímto novinářem a způsoby jeho služby veřejnosti. „No, a frajer zvolen nebyl. Rád budu věřit tomu, že to bylo i díky mně. Oko za oko,“ směje se dnes policista.

Nesnesitelná lehkost bytí

Titulek známého Kunderova románu lze použít jako shrnutí dosavadního profesního života Romana Ječmínka. Jeho cestu na výsluní dobře popsal už v roce 2011 magazín Svět motorů, který popisoval několikaletý tlak, jenž Autoklub vyvíjel na tehdejší vládnoucí garnituru s cílem řídit český motocyklový sport a tím také zejména získávat a přerozdělovat státní dotace. Vlivnými kamarády Ječmínka byli nejenom tehdejší ministři školství Eduard Zeman, ale třeba také Ivan Pilip. K tlaku na politiky a motoristickou veřejnost Ječmínek používal řadu nátlakových akcí, vyhrožoval zrušením některých motocyklových závodů nebo závodů se závodními tahači, pokud buďto nebudou staženy nějaké žaloby proti němu, nebo je už nemohl pořádat jeho syn Radek, což byl výkonný ředitel Autoklubu. Neváhal ani sebrat závodní licence těm jezdcům, kteří startovali na závodech, které se mu z nějakého důvodu nelíbily.

Nedávno na něj média navíc zjistila, že Ječmínek bral měsíčně vyšší plat než kdejaký ministr, samozřejmě z peněz daňových poplatníků. Nedosti na tom- náklady na jeho plat a plat jeho syna, kterého dosadil a hájil v křesle výkonného ředitele Autoklubu, prý dosahovaly až 30 procent celého státního příspěvku na chod jeho spolku, kterým se zaštiťoval jako obránce práv českých motoristů a garant výkonnosti českého motoristického sportu. Celkem padly na plat Romana Ječmínka a jeho syna Radka ročně skoro tři miliony korun. Z peněz daňových poplatníků. I proto se na činnost Ječmínka a jeho panování v křesle prezidenta Autoklubu podle zdrojů ParlamentníchListů.cz už po očku dívají orgány činné v trestním řízení.