„Pokud si člověk položí otázku, co pro něj osobně znamená pojem češství, riskuje pád do žumpy sofistikované trapnosti. Trapnosti z trapné formulace trapné otázky, trapnosti z trapného pojmu jako takového. ‚Češství‘. Co to má bejt? Jsem snad idiot, nácek nebo podělanej xenofobní důchodce? Následuje panický úprk pryč od toho blbého nápadu. Jaká zas hloupost mi to vlezla na kebuli?“ ptá se a zároveň uvádí, abychom u sebe chvíli vydrželi. 

Původní text ZDE.

„Je česká identita jen synonymem idiocie zasmrádlého zpátečnictví, od kterého nám instinkty správně radí dát ruce pryč? Je to guláš z položek: husitská revoluce, Národní divadlo, Babička, pivo a Havel, kterými člověka opatlali, a fuj, nejde to smejt? Nebo je to uvnitř? Nádor předsudků a iluzí, který je třeba nelítostně vyříznout kudlou? A stát se tak eurobytostí, nebo rovnou planeťankou, jen toho času na adrese ČR? Haló? Je, nebo není nám to všechno šumák?“ ptá se. Podle ní češství irituje především figurami, jež si je uzurpují. Následně jmenuje nácka, zlostného xenofoba, Zemana, orosený půllitr, hokej opentlený hymnou. 

„Navrhuju: teď a tady se na ně prostě vykašleme. Na atributy, co jsou k smíchu, na persony, co češství zapřáhly do služeb nesnášenlivosti. Jak a proč jsme vůbec kdy mohli přistoupit na jejich definice toho, co je naše? Co nám má co nácek, xenofob a Zeman definovat povahu našich kořenů? Diktovat, jak jim rozumět? A kořeny máme, jeden každý z nás,“ dodává Hůlová.