Novinářská pýcha už celá desetiletí v zemích zastupitelské demokracie ohlupuje veřejnost sloganem, že novináři jsou hlídací psi demokracie. Nikdy tomu tak nebylo, v současnosti už prakticky nemůže být, takže ani nikdy nebude. V prvé řadě proto, že žádná zastupitelská demokracie není skutečnou demokracií, leč jakousi polyarchií čili vládou minoritní elity, která je už dneska prakticky ve všech zemích liberálního politického systému zformovaná do poměrně kompaktní politické třídy. Ta je z větší části úplně anonymní, jen jako vršek ledovce vystrkuje na veřejnost své viditelné reprezentanty tak zvané politické moci, kteří jsou vybíráni „údajnou“ volbou všech občanů.

Politologická dogmata všech moderních státoprávních teorií vydávají média za jakési kontrolory moci. V zastupitelských demokraciích se dokonce samotní novináři pasovali na údajné hlídací psy demokracie. Což je od samého počátku nesmysl, protože nemohou být hlídači toho co neexistuje, jak jsem naznačil v předešlém odstavci. Ale především prakticky všichni jsou v zaměstnaneckém poměru, z čehož plyne, že obhajují zájmy bohatých, čili vlivných a vesměs skutečně mocných. V samých počátcích liberálního politického systému bylo celkem snadné přesvědčit veřejnost, že novináři mohou kontrolovat moc. Jediným médiem totiž byl tisk, jehož vydávání si mohl dovolit dokonce každý, jen trochu solventní jedinec, nadtož třeba politická strana, či nějaké občanský spolek. Dnes je ovšem situace diametrálně jiná. Především vznikla celoplošně působící média, která tím mají obrovský vliv na veřejnost. Ale hlavně byla vyvinuta média, jejichž provoz si mohou dovolit jen nejbohatší z bohatých. A ti si proto také poměrně snadno koupí služby jakkoliv schopného novináře. Není proto divu, že si veřejnost obrovskou většinu příslušníků této branže už dávno oprávněně pojmenovává presstituti. Kdepak hlídací psi demokracie, spíše dnes dokonce fízlové a udavači odpůrců politické třídy.

Nejenom v demokracii, ale v každé společnosti vydávající se za svobodnou je tradicí, že média přináší informace. Přesněji každou informaci. Teprve konfrontace názorů a eventuální hledání dalších informací až důkazů, může veřejnosti pomoci, aby ona s konečnou platností posuzovala, co je a co není realitou. Při čemž o nějaké pravdě nemůže být vůbec řeč. Takto chápaná práce médií se ale za poslední roky nejen v USA, ale i ve zbytku Západu podstatně mění. Až v současnosti dospěla do úděsného stavu, který pitvorně demaskuje skrytou podstatu celé liberální zastupitelské demokracie.

Z mediálních magnátů se totiž stala abnormálně vlivná složka moci. Její služebná vrstva veřejností vnímaných publicistů všeho druhu se už necítí být pouze zmíněnými presstituty, ale vlivnými, až nejdůležitějšími aktéry politiky. Novináři vždycky ovlivňovali veřejné mínění, třeba subjektivním popisem událostí. V současnosti ale dokáží události vytvářet. Takovými pseudoudálostmi pak umí zmanipulovat mínění veřejnosti tak dokonale, že ta v nejhorším případě jedná i proti svým vlastním zájmům. Mediální moc dneska se záměrně může stát nátlakovou silou vůči kterémukoliv příslušníku moci zákonodárné, výkonné, či soudní. Dokáže vytvářet tak silný, zdánlivý tlak veřejného mínění, na jednotlivé vlivné příslušníky moci zákonodárné, výkonné, ba i soudní, že ti se mu neodváží protivit, i když třeba velice dobře vědí, že média nešíří reálný obraz skutečnosti. O nějakou pravdu, či lež už nemůže jít v žádném případě. V politickém střetu stejně platí, že vydávání nějakého stanoviska za pravdu či lež je bohapustým kýčem. Média těmito metodami realizují nadvládu nad volenými složkami moci. Nevolení vládnou zástupcům lidu. To už ani zdaleka není politický systém zastupitelské demokracie, ale něco naprosto jiného, co je třeba teprve zřetelně pojmenovat.