„Ukrajinci bojují a někteří i v konečném důsledku přicházejí o život, to vše za evropskou budoucnost. Jen o několik let později se přes Evropu a Spojené státy přežene vlna populismu, která ohrozí samotnou ideu jednotné Evropy,“ popisuje dnešní realitu Brian Whitmore.

Před pouhými třemi lety byly podle autora článku evropské hodnoty v zemích jako Ukrajina, Gruzie či Moldavsko na vzestupu. Nyní jsou ovšem v ohrožení v samotném srdci evropského kontinentu.

Cesta od protestů na ukrajinském Majdanu přes Brexit až k úspěchům Marine Le Penové ve Francii mnohé překvapila, některé šokovala a nemalou část populace evropských států dokonce zdrtila.

„Míhajícím se přízrakem v pozadí tohoto strhujícího příběhu je prezident Ruské federace Vladimir Putin, který sice za nárůst populismu v západních zemích není přímo zodpovědný, dokázal na něm ovšem velmi profitovat,“ píše Whitmore.

Již na konci roku 2013 Kremlem podporované Centrum pro strategickou komunikaci publikovalo zprávu, ve které se psalo, že „v liberálním západě existuje vysoký počet lidí, který se cítí být ekonomicky i kulturně odcizen od současného sociálně ekonomického vývoje“.

„Tito lidé prý preferují tradiční rodinné hodnoty před feminismem a právy homosexuálů. Cítí se také lépe v národních státech než v kulturně různorodé společnosti.“

„V okamžiku ekonomické nejistoty se objevil Putin, který těchto lidí dokázal skvěle využít k dosažení svých politických cílů. Zapomenutí a přehlížení obyvatelé západních států se tak stali jakýmsi trojským koněm pro ruský Kreml,“ míní Whitmore.

Několik dní po sepsání zmíněné zprávy o stavu západní společnosti vystoupil prezident Putin se svým projevem k národu, ve kterém zdůraznil, že se hodlá postavit proti „západnímu bezpohlavnímu a neplodnému liberalismu, který staví dobro a zlo na stejnou pozici“.

Putin tak podle autora článku vytvořil jakýsi vzorec pro další podkopání evropské jednoty a transatlantické solidarity. „Jednalo se o plán na rozdělení a oslabení Západu a osvobození Ruska z okovů mezinárodního systému založeného na mezinárodním právu,“ píše novinář.

Ve stejné době ruský politolog Alexandr Morozov napsal článek pro server Colta.ru, ve kterém tvrdil, že Putin „vytváří novou podobu Komunistické internacionály, která má za cíl maximalizovat putinizaci světa“.

K dosažení tohoto cíle potřebovala Moskva navázat spolupráci s politickými subjekty v Evropě, které by jí byly ochotny pomoci. Tak se také stalo; Moskva navázala kontakt s ultrapravicovými politickými stranami jako například Národní frontou ve Francii a stranou Jobbik v Maďarsku.

Úsilí ruské vlády bylo navíc výrazně posíleno ruskými mezinárodními médii, které začaly rozsívat po celém světě kremelskou propagandu.

Putin podle autora čerpá ze své vlastní politické zkušenosti. Sám se totiž ocitl v podobné situaci, když převzal kormidlo ve své zemi. Putin Rusko převzal ve stavu, kdy byla většinová populace naprosto rozčarována neúspěšnými pokusy o liberalizaci země. Tito lidé nesouhlasili s globalizací a postupnou ztrátou tradičních hodnot, Putin se stal jejich prezidentem.

V Rusku byla jeho strategie neuvěřitelně úspěšná, stačí se podívat na statistiky dokazující jeho popularitu v zemi. „Nyní se snaží použít stejnou metodu za hranicemi Ruské federace,“ míní autor.

Neméně důležitým faktorem ovlivňujícím chování ruské vládnoucí třídy je prý také strach. Model evropské integrace je mnohem lákavější než spolupráce s Moskvou, která spíše než o spolupráci stojí o podmanění si svých subjektů.

Proto se prý Putin musí neustále snažit rozbít integrační model Evropské unie, jelikož sám lepší alternativu nemá. 

Celý článek v původním znění ZDE