Opakuje nám, že ona sama nechce být nijak medializovaná, ale když si policie dovolí „vyslýchat“ dítě bez jejího vědomí a s hrozbou odvedení na služebnu… a mimoto – má zkušenost, že média, která oslovila, dělají mrtvé brouky. Nemají zájem informovat o tom, co se (nejen) ve Velkém Březně na Ústecku děje, přestože žena vše dokumentuje a pro případné dokazování má uloženy potřebné nahrávky.

Paní Vágnerová, už několik dní si chodíte každé ráno stoupnout před Základní školu ve Velkém Březně s megafonem a petičním stánkem. Do této školy chodí váš syn. Co vás vyprovokovalo k tomu, že tu každý den půl hodiny před osmou mluvíte a rozdáváte letáčky?

… víte, mně nejde o žádné zviditelnění, to nechci a v tomto směru nepotřebuji. Nemám zájem o to, aby se psalo o mně jako o osobě. Jsem jako člověk radši „schovaná“. Sice jsem realitní makléř. Veřejnost mě víceméně nezná, kromě nejbližšího okolí. Mám své dva malé internetové obchůdky, dělám práci, ke které se to vlastně ani nehodí…

Jasně, prostě vaše aktivita vznikla spontánně, nikoli abyste se věnovala nějakému aktivismu nebo se angažovala politicky, ok?

Ano, to vůbec, to odmítám.

K tomu kroku jsem se odhodlala – i přes mou nechuť ke zviditelňování –, protože už jsem tak zoufalá ze situace, že jsem prostě usoudila, že není jiná cesta než to řešit touto formou. Než vyjít před lidi a říct jim, jak to cítím a co se děje mému synovi. Že tohle není normální.

A co se tedy děje vašemu synovi?

Můj syn nechce mít roušku, protože se mu v ní špatně dýchá. Má nějaké zdravotní potíže, které nechci upřesňovat. Škola o nich ví. Žádný doklad jsem jí ale nepředložila, protože ji žádný doklad nezajímá. (Proběhlo osobní jednání se školou, viz dále.)

Protože synovi nedělá rouška dobře a i vzhledem k mému přesvědčení, že zaváděná opatření jsou nejen protizákonná, ale naprosto nesmyslná. To už snad vidí každé dítě, že co se tu děje, nemá s koronavirem nic společného. Zavíráme restaurace v osm hodin místo v deset, to je celé absurdní… riziková skupina.

Takže když jde syn ráno do školy bez roušky, co nastane?

Ve škole ho okamžitě odchytí u vchodu a vlastně syna separují v ředitelně, což zde ale je místnost určená pro podezřelé osoby z nákazy koronavirem. A syn trávil celý den v ředitelně, kdy na něj byl vyvíjen nátlak, že když si vezme roušku, bude moci do kolektivu.

Proběhl i telefonní hovor, kdy ředitel předal synovi svůj telefon a policie ho vyslýchala hned první den po telefonu. To bylo už tedy v pondělí 9. listopadu.

S tím jsem nesouhlasila. Dokonce – já jsem dokonce v té době sama iniciovala komunikaci s policií, sama jsem je kontaktovala, že mi separují syna v ředitelně. A že je prosím o pomoc, co mám dělat, aby syna vrátili do výuky, protože má právo na svobodný přístup ke vzdělání, v souladu se zákony.

Jak policie reagovala?

Každý telefonát, který jsem vedla s policejním oddělením Střekov, vyzněl vždy úplně jiným způsobem. Jednou že policie bude zasahovat, podruhé že nebude zasahovat…

Večer jsem pak byla vedoucím obvodního oddělení Ústí nad Labem-Střekov Petrem Fišárkem zpravena, že ho takzvaně vytěžovali nadměrně, neomlouval se, ale sdělil, že to nebylo vhodné. Tyto hovory mám nahrané a už jsem je dokládala jako důkaz ke stížnostem.

Už je to na třetí instanci v tuhle chvíli.

Ze slov vedoucího vám tedy ale vyplynulo, že by se to vůči synovi nemělo opakovat, je to tak?

Ano. Druhý den proto opět šel do školy, ale opět byl v ředitelně, naprosto bez výuky, jen dostal nějaký pracovní list. Druhý den mi volal zástupce vedoucího a jasně mi řekl do telefonu, že postup policie byl správný a že tak budou konat dál.

Já jsem s tím nesouhlasila a už jsem syna nechtěla vystavovat psychickému stresu, takže jsem ho nechala doma do konce daného týdne. Já jsem se dostavila na policejní oddělení podat vysvětlení k věci. Tam mi bylo jasně opakovaně sděleno, že policie ve škole zasahovat nebude. Tedy každý den mi sdělovali něco jiného. Protože to vypadalo, že ve škole už nic nebude, jsem syna tedy do té školy v pondělí opět pustila.

A tehdy nastalo to, co jste zmiňovala na sociální síti – že bez vašeho vědomí do školy přijela policie a „vyslýchala“ za účasti několika dalších dospělých osob vašeho nezletilého syna? Tedy přesto, že děti pod 15 let nemohou být takto „vytěžovány“ policií bez vědomí a přítomnosti zákonného zástupce?

Přijeli tam dva policisté. Natáčeli ho na kameru, když jej vyslýchali (ač tomu oni říkají jinak). Byl u toho ředitel školy a učitel. Nikdo mě neinformoval, nikdo mi nedal vědět ani potom, že toto s mým synem proběhlo. Je to jednoznačné porušení zákona.

Policie totiž podle zákona nemůže vyslýchat 13leté dítě (teď je mu už 14) bez souhlasu zákonného zástupe nebo OSPOD.

Takže jste se to dozvěděla až od syna?

Ano, on mi volal, že se bojí. Skutečně se bál, že ho odvedou v poutech, protože mu říkali, že ho „zajistí a odvezou na služebnu“. Úplně byl na to, jak je suverénní (a je vysoký, má přes 180 centimetrů), vyděšený. Proto jsem mu řekla, ať se vrátí domů.

Když jsem se dovolala na služebnu, mluvila jsem přímo se zástupcem, který mi potvrdil, že on tam přímo osobně byl a je za to zodpovědný. Řekl mi, že tak budou činit každý den. Každý den budou chlapce tímto způsobem stresovat.

Každý den tam budou jezdit a řešit to s ním. Přestože na mě číslo mají.

A tak jste minulé pondělí vytáhla do obrany práva s petičním stánkem a peticí…

Vytiskla jsem výzvu škole, aby ukončila protiprávní jednání. Aby přestala diskriminovat a tlačit na mého syna, volat na něj policii. Uvedla jsem tam i doslovně, jakým způsobem škola postupuje. 

S tím, že ředitel na něj stále tlačí, aby si vzal roušku, a pak může mezi děti do kolektivu.

Zástupkyně ředitele, nechápu, jak si tohle může dovolit, mu řekla: „Když si vezmeš roušku, tak my zapomeneme na to, že jsi ztratil knížku a nebudeš ji muset platit.“

Škola nemá zájem to řešit, přitom nás zve na schůzku! A na té nám nabízí individuální vzdělávání. O to já ani syn nemáme zájem, já navíc nemám vysokoškolské vzdělání, takže to není možné…

Situace už se tak vyhrotila, syn už nemůže být doma, začala prezenční výuka. Zvolila jsem proto novou taktiku – s megafonem. Aby se vše dozvěděli i ostatní. Ony ostatní děti totiž ani nevědí, že jejich spolužáka vyslýchala policie, škola jim lže.

Musela jsem dát najevo, že je potřeba něco řešit. Další den jsem tam už plánovala stát s petičním stánkem a jsem tam každý den, dokud bude probíhat školní výuka. Mým záměrem je oslovit každého, nejen školu a rodiče, které tam mají děti. 

Jaké máte reakce od veřejnosti, když tam stojíte?

Prostě se bál. Chci, aby se informace šířily a aby rodiče začali něco konat, situace je skutečně neúnosná. 

Zvolila jste petiční stánek i proto, že je to způsob, kdy vás policie nemůže omezit na svobodě projevu?

Samozřejmě. Také. Účel je nejen petice, ale i možnost se vyjádřit.

Respektují to policisté?

Policie se mě první den pokoušela z místa dostat. Zkoušeli na mě nesmysly. Říkám: Znáte petiční zákon? Koukali na mě, tak jsem dodala: Tak si ho nastudujte.

Přišli ke mně, úplně blízko, až jsem musela zareagovat: Odstupte. Koukali na mě a prý: Vemte si roušku. Já: Nejsem povinna vzít si venku roušku. Odstupte a neohrožujte mě.

Pak mi dali pokoj. Kromě jediné věci – kdy jsem se bavila s dětmi a tvrdili nám, že nedržíme rozestupy – už si mě nikdo nevšiml. Jen už stojí opodál a koukají. Nemůžou nic.

Já se snažím informovat rodiče, děti, někteří si letáček vezmou, jiné ne. Mnozí nepřemýšlejí, omlouvají si to svoje, že to musí dělat a nechtějí se s tím asi zabývat.

Jak se můžou lidé dostat k petici, pokud se chtějí angažovat, dozvědět, připojit?

Šířím tu základní známou verzi petice.  Ale nejen ji, ale –nyní odbočím, protože je to důležité: Na moji stranu se přidal jeden radní obce Velké Březno, který mě sám od sebe kontaktoval. Řekl, že situaci chápe a že není možné, aby škola tímto způsobem postupovala. Šel i za panem ředitelem,  ale ten se o rouškách odmítl bavit.

Obec je zřizovatel této školy?

Ano, a na to konto, že se  mi ozval radní, jsem připravila modifikaci petice, jedna je tedy pro rodiče, druhá je pro obyvatele obce, kteří tam žijí a pracují. Protože i ti mají právo se vyjádřit, neboť petice poputuje právě i ke zřizovateli.

A mimoto může do školy docházet i dítě někoho jiného z rodiny, anebo je tam jednou mít budou… Petice je pod každým mým videem. Je tam i to, jak mě mohou kontaktovat, kdy budu u školy a podobně.

Takže se chystáte i po Novém roce pokračovat…. A kdy se petiční archy dostanou například ke zmíněnému zřizovateli, k obci?

Dokud není dost podpisů, nemá to zatím smysl. Každopádně škola vůbec nekomunikuje.

Sama jsem měla zájem komunikovat, ale škola mi na e-mail ani neodpověděla. Žádala jsem je, aby mi sdělili, jaký má být obsah schůzky (na který mi zaslali termín), protože jestli se jedná o to individuální vzdělání, pak je schůzka bezpředmětná. Vím, že ani o rouškách se bavit nechtějí, tak o čem tedy se chtějí bavit?

Osobně nechápu, jak budou syna klasifikovat.

Nevím, jestli si to někdo dokáže představit, ale od 10. září, kdy jsem vznesla první připomínku k rouškám nařízených na chodbě, se mi vlastně nikdo oficiálně nevyjádřil. Pouze třídní učitel, ale to je jeho osobní názor - já žádám vyjádření školy.

Jakkoli mě bude kdokoli odsuzovat, že moje jednání – například mluvení do megafonu - nebylo košér, tak já už prostě nemám jinou možnost. Škola se mnou odmítá komunikovat. A zdravotní stav dítěte je nezajímá.

A je právě průšvih, že děti nemají na výběr. Proto musí za ně bojovat rodiče. V práci nebo v autobuse jednáme sami za sebe, ale zde jsou děti dány napospas systému!

Veronika Vágnerová, rodačka z Ústí nad Labem, se nikde politicky ani aktivisticky neangažuje. Plně se v těchto dnech snaží nadále věnovat své podnikatelské činnosti se dvěma  e-shopy a v regionu je známá hlavně jako realitní makléřka. V oblasti prodeje a péče o nemovitosti se pohybuje od roku 2013 a předtím deset let působila jako finanční a pojišťovací poradkyně. „Práce se stala mou vášní a neustále se vzdělávám,“ říká žena, která je velmi aktivní sportovkyní.