Uvádí, že volby v Bělorusku lze těžko považovat za opravdu férové, svobodné a demokratické. Jenže je téměř jisté, že prezident Lukašenko by v nich zvítězil, i kdyby takové skutečně byly. V zemi totiž panuje pořádek a stabilita a Bělorusové se těší poměrně slušné životní úrovni, takže se jim nechce měnit autokratického vůdce za rozhádanou prozápadní či jinou opozici.

Za prosperitu se však kromě omezování lidských práv platí závislostí na Moskvě, která fakticky dotuje hospodářství Běloruska levnými surovinami a zbožím.

Celý text je ZDE

Vážná roztržka mezi Běloruskem a Ruskem začala kvůli angažmá Ruska na Krymu a východní Ukrajině a trvá vlastně dosud. Prezident Lukašenko ostře kritizoval Rusko, odmítl uznat anexi Krymu a nešetřil ani separatisty na Donbasu. V rozhovoru výslovně uvedl, že „svévolně měnit hranice cizího státu je nepřípustné“.

Co když Kreml zaměří své ambice do Běloruska?

Pravděpodobné prý je, že běloruský prezident skutečně začíná měnit svůj postoj. Nikoli ovšem proto, že by mu tolik záleželo na mezinárodním právu, nýbrž spíše proto, že mu záleží na jeho vlastní mocenské pozici. V Bělorusku rovněž existuje menšina etnických Rusů, jež čítá asi 11 %, a co když začínají v Minsku klíčit obavy, že v případě dalších úspěchů může Kreml zaměřit svoje ambice do Běloruska?

Řada dalších běloruských kroků ve vojenské sféře nasvědčuje tomu, že takové obavy opravdu existují.

Veliké rozladění v Kremlu vyvolal Lukašenko tím, že jednoznačně odmítl plán na vybudování ruské vojenské letecké základny u města Baranoviči. Ruská vojenská přítomnost v Bělorusku, ačkoli trvale existuje, má velmi omezený charakter, ale tato základna by znamenala její významné navýšení. Lukašenko výslovně uvedl, že jeho země ruskou leteckou základnu nepotřebuje a že ho ruský plán „překvapil a do jisté míry naštval a podráždil“.

EU zrušila téměř všechny sankce

A nezůstalo to bez povšimnutí Západu. Ukazuje se, že Bělorusko hledá cesty k dorozumění se Západem a že tyto snahy nalézají kladnou odezvu. Evropská unie tak v říjnu 2015 na zkušební dobu čtyř měsíců zrušila téměř všechny sankce uvalené na Bělorusko. V únoru 2016 potvrdila jejich trvalé zrušení, a to navzdory hlasitým protestům běloruské opozice.

Gradující spor mezi Moskvou a Minskem dosáhl nedávno další úrovně, jelikož byla schválena nová běloruská vojenská doktrína. V seznamu hrozeb se totiž objevují nejen již dříve uváděné „barevné revoluce“ (tzn. radikální politické proměny ve prospěch prozápadních sil), ale nově i „hybridní válka“, a to se zjevným odkazem k událostem na Ukrajině. Jinými slovy, Bělorusko připouští konflikt nejen se Západem, ale i s Ruskem.

„Západ nyní zjevně váhá nad tím, jak se k Bělorusku zachovat. Na jednu stranu by zajisté chtěl prohloubit vztahy s ním, ale na stranu druhou nechce tlačit příliš, aby nevyvolal podobně ostré reakce Moskvy jako v případě asociační dohody s Ukrajinou. Samozřejmě záleží i na tom, jak bude postupovat sám Lukašenko. Jisté však je, že Kreml nasadí ‚cukr i bič‘, aby si udržel vliv v Bělorusku, které proto zřejmě čekají neklidné časy,“ uzavírá Visingr své zamyšlení.