V porovnání s hlavními složkami atmosféry mají tříatomové skleníkové plyny (vodní pára, CO₂ a metan) jen mírně vyšší molární tepelné kapacity. To znamená, že příspěvek CO₂ a metanu k ukládání tepla je vzhledem k jejich nízké koncentraci považován za zanedbatelný.

„Příspěvek oxidu uhličitého a metanu k ukládání tepla je vzhledem k jejich nízké koncentraci zanedbatelný. Pouze vodní pára se díky své vyšší koncentraci a energii přeměny významně podílí na ukládání tepla v atmosféře,“ stojí ve studii.

Studie uvádí, že v minulosti, během milionů let, byly průměrné globální teploty mnohem vyšší než dnes (až přes 20 °C) a hladiny CO₂ v atmosféře dosahovaly hodnot několik tisíc Vppm (částic na milion). Tyto vysoké úrovně CO₂ byly spojeny s obdobím intenzivního rozvoje nových druhů života.

Od poloviny 19. století došlo k nárůstu koncentrace CO₂ z přibližně 280 Vppm na 420 Vppm a k nárůstu průměrné globální teploty o přibližně 1,2 °C. Tento nárůst teploty je často spojován s průmyslovým rozvojem a používáním fosilních paliv, což vedlo k větším emisím CO₂.

„Současný výzkum klimatu je silně orientován na empirický vztah mezi obsahem oxidu uhličitého v atmosféře a globální průměrnou teplotou,“ připouští studie, v níž jsou vyjádřeny obavy ohledně toho, zda je zvyšování teploty způsobeno rostoucím obsahem CO₂, nebo zda vyšší teploty vedou k uvolňování CO₂ z oceánů, kde je CO₂ obvykle v mnohem vyšší koncentraci než v atmosféře.

„Otázka zůstává otevřená: Je příčinou zvyšování teploty rostoucí obsah CO₂ v atmosféře, nebo zvýšená teplota způsobuje uvolňování CO₂ z mořské vody, jejíž obsah CO₂ je podle odhadů mnohem vyšší než v atmosféře?“ ptají se autoři studie a upozorňují, že měření CO₂ ukazují, že 96–97 % nárůstu CO₂ je přírodního původu, zatímco pouze 3–4 % lze připsat lidské činnosti.

Studie naznačuje, že sluneční a pozemské záření se nemusí vyrovnávat v krátkých časových obdobích, a že je třeba brát v úvahu dočasné změny klimatu v delších časových horizontech. „Je třeba počítat s dočasnými změnami klimatu v delších časových obdobích v různých oblastech, včetně těch, které mají pro ekosféru značné stresové faktory,“ uvádí studie.

Zároveň existují pochybnosti o přesnosti údajů o průměrné teplotě, zejména kvůli počtu měřicích stanic, které jsou více koncentrovány v městských oblastech, což může zkreslovat výsledky.

Autoři tak zdůrazňují, že počasí a klima jsou chaotické procesy, které nelze přesně předvídat kvůli mnoha vzájemně se ovlivňujícím faktorům a upozorňují na nebezpečí extrapolace malého množství údajů, jako je závislost teploty na CO₂, k předpovědím katastrof a „bodů zvratu“ v klimatu.

„Pokud se po extrapolaci malého množství údajů, jako je závislost teploty na CO₂ a empirické hodnoty potenciálu globálního oteplování i radiačního působení, předpovídají klimatické katastrofy a tzv. body zvratu na sto let, otevírají se dveře pro vznik ideologií, které by mohly vést k obrovským proměnám dosavadního lidského života,“ uvádějí autoři v závěru studie.