Kniha Tanky proti sjezdu: Protokol a dokumenty XIV. (Vysočanského) sjezdu KSČ vychází ze stejnojmenné publikace, kterou publikoval v roce 1970 ve Vídni Jiří Pelikán, český novinář, někdejší komunistický funkcionář a později i italský politik.

První řádné české vydání představili v kavárně pražského knihkupectví Academia vedoucí Úřadu vlády ČR Radek Augustin, historik ústavu pro soudobé dějiny Akademie Věd Oldřich Tůma a šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra.

Pelikán se sám osobně zapříčinil o to, že se dokumenty, které vycházejí v souborné podobě, dostaly za hranice. Jak během představení knihy v literární kavárně pražského knihkupectví Academia uvedl jeden z iniciátorů publikace Radek Augustin, Pelikán v podstatě dokumenty z Československa po kouscích „propašoval“.

„Není to vlastně ani Pelikánova kniha. Je jen autorem předmluvy. Zbytek jsou autentické dokumenty ze sjezdu, které se mu podařilo propašovat přes hranice,“ sdělil Augustin. Pelikán chtěl podle Augustina v podstatě hlavně upozornit na to, že nejskvělejší hodina československých reformních komunistů proběhla 22. srpna 1968.

Stát se tak mělo právě na mimořádném sjezdu komunistické strany ve Vysočanech, jehož velkou devizou bylo to, že se přesné místo jeho konání podařilo v bouřlivých dnech srpnové invaze utajit. Paradoxně pozitivní roli sehrály při ochraně sjezdu lidové milice, dodal Augustin.

Podle Augustina se díky Pelikánově aktivitě podařilo upozornit na to, že vojska Varšavské smlouvy přijela do Československa především kvůli sjezdu, respektive kvůli jeho potlačení, což se v oněch dnech nepodařilo. Zčásti za to mohl i určitý nesoulad uvnitř československých zpravodajských služeb, naznačil Augustin.

Zabránit Vysočanskému sjezdu bylo cílem načasování invaze i podle dalšího z uvádějících českého vydání publikace historika z ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřicha Tůmy. Jak Tůma připomněl výsledky sjezdu, na kterém byl jednohlasně zvolen Dubček, se později podařilo ze strany komunistů neuznat a strana se pak dle jeho slov vrátila z reformních pozic tam, kde už jednou byla.

Jak Tůma připomněl mimořádného 14. sjezdu, který se konal v jedné z budov továrenského komplexu ČKD ve Vysočanech, se zúčastnila jen pouhá desetina delegátů strany ze Slovenska. I to se následně po startu normalizačního procesu stalo jedním z hlavních argumentů pro neuznání sjezdu a konání nového 14. sjezdu v roce 1971, na kterém došlo ke zvolení Gustáva Husáka.   

NA MÍSTĚ BYL I PETR HANNIG A JAN VELEBA

„Jedná se vlastně o protokoly strany,“ sdělil Tůma k charakteru publikace. Význam Pražského jara podle Oldřicha Tůmy spočívá v reformním programu tehdejších komunistů. Až přespříliš se možná podle Tůmy přeceňuje význam jedenadvacátého srpna, tedy den samotné invaze. Zcela klíčovým podle něj ale bylo rozmezí sedmi dnů mezi 21. srpnem a návratem československé delegace z Moskvy, která odstartovala začátek „pacifikace“ a příchodu normalizačních praktik. Tůma to období nazval „klíčovým mezníkem v okamžiku života jedné generace“.

Zásadní byl ale podle Tůmy i další rys mimořádného sjezdu. Komunisté podle historika vždy během svých hlasování na sjezdech dostávali instrukce, jak hlasovat. Během Vysočanského sjezdu ale hlasovali individuálně a autonomně. „Čtrnáctý sjezd byl symbolem odporu okupace. Jednal v zájmu a podle názorů své vlastní členské základny a nikoliv v zájmu internacionály či nějakém zájmu nadnárodním, komunistickém,“ sdělil Tůma. Mimořádný sjezd byl podle něj rovněž výjimečný tím, že byl spontánní.

Podle Radka Augustina byla jedním z důvodů pražského vydání knihy i snaha upozornit na to, že v případě Jiřího Pelikána jde tak trochu o „zapomenutou“ osobnost. Přitom, jak se během představení Augustin svěřil, byl Pelikán dle jeho názoru jednou z nejvýraznějších osobností československého exilu.

DRAMATICKÉ ZÁBĚRY ZE SRPNA 1968:

Jiří Pelikán se celý život profiloval jako levicově orientovaný intelektuál a reformní komunista. Za druhé světové války si prošel nacistickým vězením. Po válce se začal angažovat v komunistické straně a pracovat jako funkcionář.  

Začátkem 60. let se stal ředitelem Českosloslovenské televize. Ve funkci prosazoval reformní postoje, díky nimž televize informovala o soudobém politickém dění svobodněji. Po srpnové invazi roku 1968 byl přesunut na pozici diplomata a stal se kulturním atašé československé ambasády v Itálii. Poté, co se o rok později odmítl vrátit do vlasti, byl zbaven poslaneckého mandátu.

V Itálii, kde zažádal o azyl, se postupně začal angažovat i politicky. Z názorových pozic reformního komunisty se nakonec posunul k pozici socialisty či sociálního demokrata. Jiří Pelikán roku 1979 získal italské občanství a odsloužil dvě volební období v Evropském parlementu jako europoslanec za italské socialisty. V roce 1974 se Pelikána pokusila neúspěšně fyzicky zlikvidovat STB pomocí balíku s výbušninou.