Do vašeho muzea v nejbližších dnech doputuje raritní jaderná mina. Můžete nám k ní říci něco bližšího, jak jste ji objevili a „co je vůbec zač“?

V Československu a na druhé straně hranice byly uloženy jaderné miny. To jsem se dočetl před nějakou dobou na internetu. To mne zaujalo a výsledek byl, že jsme našli jednoho pána, který ji měl v garáži. A on ji věnoval našemu atomovému muzeu. Dočetli jsme se, že v Československu byly vyrobeny dvě cvičné miny a že sloužily k tomu, aby vojáci Varšavské smlouvy a speciální k tomu vytvořený útvar se naučili vyhledávat tyto miny, které byly položeny na hranicích v bývalém západním Německu u hranic s Československem. Kdyby se zhoršila mezinárodní situace a Varšavská smlouva „se pohnula“, tak by byly tyto jaderné miny americké provenience odpáleny. Udělaly by krátery v místech, kde bylo možné projet do tehdejšího Německa. Takže takto by technika byla zneschopněna, protože ty krátery by byly obrovské a přes ně by se neprojelo. Takto jsem tedy přišel k jaderné mině.

Říkáte, že to tam dávala americká armáda. A co na to místní obyvatelé, Němci, vesměs Bavoráci?

Veškerá jaderná výzbroj v bývalém Německu byla stoprocentně pod kontrolou americké armády. Tedy německá armáda s tím neměla co do činění a myslím si, že naprostá většina Němců vůbec nevěděla, že u nich byly umístěny tyto jaderné miny. Na druhé straně, jaderná munice uložená Sovětským svazem v Československu byla stoprocentně kontrolovaná bývalými sovětskými vojsky a  Československá lidová armáda nikdy jaderné zbraně neměla.

Takže to je opravdový unikát, co budete mít nyní v muzeu…

Zajímavé je, že když si ji pečlivě prohlédnete na ovládacích prvcích, tak ty jsou samozřejmě v češtině, pokud to měla být cvičná mina. Zajímavé na tom rovněž je, že tam je výrobní štítek Vojenský opravárenský závod  Uherský Brod, výrobní číslo 064, což nekoresponduje s informací dostupnou na internetu, že byly vyrobeny jen dvě cvičné miny, na kterých by se českoslovenští vojáci učili odhalovat miny umístěné v Německu. To je první zajímavost, a druhá je, že na vlastním obalu jsou americké nápisy, takže je to velmi zvláštní, proč by na cvičné mině byly americké nápisy včetně výrobní společnosti. To je určité tajemství, které by se mohlo časem  prolomit třeba právě prostřednictvím dalších zainteresovaných, kteří si to třeba právě přečtou u vás nebo uvidí to na živo v našem muzeu.

Takže tolik let po konci nejen studené, ale i klasické druhé světové vílky jsou pořád věci, které nejsou objasněné…

Určitě! Třeba jedna z těch velkých zajímavostí je, že téměř nikde se nepíše o tom, že tyto jaderné miny byly používány na podzemní stavitelství, a to na obou stranách, jak v Sovětském svazu, tak v USA. A sloužilo to k tomu, že kdyby se měl například vybudovat nový Panamský průplav, tak by se použily jaderné miny, které by udělaly naprostou většinu hrubé práce. To samé, když jsme navštívili největší jadernou střelnici v bývalém Sovětském svazu, která leží v Kazachstánu, kde bylo uděláno 432 jaderných výbuchů, z toho 132 na povrchu a je tam jezero asi tři sta metrů hluboké, jeho kráter má v průměru asi pět set metrů a jeho smysl byl, že si potvrdili, že ta jaderná mina v podzemním stavitelství funguje. Z tohoto obrovského jezera nyní vytéká říčka.

Takže  těch jaderných min bylo vyrobeno obrovské množství na obou stranách, mělo to svůj řád a destrukční schopnost od 0,1 kilotuny až po desetinásobky, jaké měla hirošimská puma, takže žádné hračky to opravdu nebyly. Paradoxní je, že když se podíváte na tu jadernou minu, tak první její část je roznětová, to co my máme v muzeu, a má mezi 60 až 80 kilogramy a unesou to dva lidé. K tomu se opak dolů připojoval vlastní válec,  podle získaných informací to byla jaderná část, která není předmětem expozice, tu se nám nepodařilo získat.

Ale tam muselo být nějaké radioaktivní zamoření...

Tam to funguje tak, že se udělá 170 až 180 metrů hluboká studna podle kilotonáže a tam se dá jaderná mina. Ona kdyby se ta hirošimská bomba dala těch necelých 200 metrů pod zem, tak udělá kráter, vzduchovou bublinu v průměru 250 metrů a na povrch se radiace nedostane a neudělá to ten jaderný hřib. Ten kráter se samozřejmě propadne. Takže na povrchu to udělá kráter v průměru 400 metrů a je to 50 až 60 metrů hluboké. Takže žádná technika ani transportéry není schopná přejet tuto překážku. Takže to bylo relativně „humánní“, protože se radioaktivita nedostala na povrch, pokud se to povedlo.

Dnes chtějí další a další státy mít vlastní jadernou zbraň. Hovoří se například o Saúdské Arábii. Ono přece stačí, že už tu nebohou Zemi můžeme takzvaně vyhodit do luftu několikasetkrát. A zbrojení se roztáčí…

Když se na  to podíváte z historického pohledu, tak skutečně byly pouze dvě velmoci, které dokonale pochopily, co by bylo za tragédii, kdyby byly použity jaderné zbraně. Šlo samozřejmě o Spojené státy, které iniciovaly použití jaderné energie v projektu Manhattan, a pak Sovětský svaz. Tyto oba státy udělaly suverénně nejvíce pokusů. Celkem  bylo uděláno ve světě 2056 testů jaderných zbraní! Z toho Spojené státy jich udělaly 1026, Sovětský svaz 714, Anglie a Francie „přispěly“ zhruba 250 testy a popzději Čína, Indie a Pákistán, ale to už bylo malé množství, a Kim v Severní Koreji, ale to nebylo vůbec podstatné.

Obě dvě velmoci si uvědomovaly, že jaderné zbraně jsou nepoužitelné, protože by znamenaly, že by skončil nejen protivník, ale i ten, který by válku rozpoutal. Destrukční schopnost těchto zbraní je neomezená a málokdo ví, že termojaderná zbraň, po přidání několika kilogramů jader lehkých prvků jako je deuterium a tritium a dnes se používají další moderní prvky, pak dosáhne destrukční schopnost, která nemá limit. Dnes je lidstvo schopné udělat termojadernou bombou ránu, která je schopná vyhodit Zemi z oběžné dráhy, která je schopna planetu téměř roztrhnout, protože ta štěpná klasická puma, která se použila na Nagasaki, neutronová nebo plutoniová hirošimská, to jsou „hračky pro malé děti“, protože jejich destrukční schopnost je pouze maximálně 500 kilotun. Ale největší jaderná bomba, která  kdy byla otestována – v roce 1961 Sovětským svazem a nazývala se „Car bomba“ – měla destrukční schopnost 57 megatun, což je 4400 krát destruktivnější než Hirošima a Nagasaki. Tlaková vlna třikrát obletěla zeměkouli a na severní polokouli vypadlo jakékoliv spojení. Krátce po tomto se obě velmoci sešly a řekly, že už musí skončit testy jaderných zbraní na povrchu planety a že jaderná válka není možná. To je ten takzvaný „jaderný pakt“, což znamená, že jaderná válka nemůže být zahájena, protože by to znamenalo konec civilizace. Samozřejmě, že lidstvo by přežilo, ale vrátili bychom se do prvobytně pospolné společnosti.

Ostatně, o tom hovořil i Albert Einstein, když na otázku jaká zbraň bude dominovat ve třetí světové válce, tak odpověděl, že to neví. Ale zbraní čtvrté války bude kamenná sekera...

Naprosto přesně. To budou klacky a kameny. Albert Einstein, když jste mne takto naladil, řekl památný výrok, že dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská blbost. A o tom nepochybuji.

Když  si představíte, kolik biliónů stála vojenská aplikace jaderné energie a představíte si, jak to bylo, takže mírové využití jaderné energie je pouze odštěpek vojenských programů a biliónů, které byly investovány na největší ničemnost, kterou si kdy na sebe lidstvo vymyslelo. Termojaderná zbraň je takzvaná absolutní zbraň, protože neexistuje fyzikální proces, kterému jako technici a fyzici rozumíme, který by byl destruktivnější než je termojaderná fúze. To je absolutní konec, dál už si lidstvo nic vymyslet nemůže. I kdyby to byly enzymové nebo biologické zbraně nebo nyní jsme svědky tragédie, co se stala ve Velké Británii, tedy chemické zbraně – ale termojaderná zbraň je nepřekonatelná. Neexistuje nic horšího, než je toto. To je realita, fyzikální pravda.

A možná, prosím, něco na závěr...

Vedle děsivých použití jaderných zbraní je samozřejmě mírové využití, které například ve zdravotnictví umí dělat doslova zázraky. Motto nadace muzea jsou slova Alberta Einsteina, že mír nelze udržovat silou, ale pouze porozuměním,. A to je vzkaz k současné civilizaci, která evidentně spěje k nové studené válce. Ta stará byla oběma stranami vysoce pod kontrolou, ale ta nová se opravdu může vymknout z rukou.