Od vzniku visegrádské čtyřky uplynulo již dvacet pět let, jejím členským zemím se však stále nepodařilo plně se integrovat do západní Evropy, přestože to byl původní plán. Navzdory tomu, že se všechny připojily k Evropské unii, stojí svorně proti ní. „Pro západoevropany je znepokojující sledovat nový rozkol mezi východem a západem, který hrozí rozbít samotnou Evropskou unii.“

„Opozice visegrádské čtyřky vůči Bruselu je jiná, než ta Britská. Oni nechtějí z unie odejít, jen se odmítají podřídit některým jejím pravidlům,“ píše Kauffmannová a s odkazem na politologa Pierra Hassnera popisuje současný stav zemí visegrádské skupiny jako „kolektivní neurózu“ či „politickou hysterii“.

Ta podle ní pramení především ze snahy Evropské komise zavést přerozdělovací kvóty na uprchlíky. „Pan Havel a pan Antall, hlasy zdravého rozumu, již zemřeli. Pan Walesa, hrdina hnutí Solidarity, bojuje s nařčením z kolaborace s bývalými polskými komunistickými pohlaváry,“ vysvětluje Kaufmannová, že není kdo by se postavil na stranu humanismu, obzvlášť s přihlédnutím k výsledkům slovenských voleb.

„Nový vůdcové ve Varšavě, Praze, Bratislavě a Budapešti zcela odmítli muslimské uprchlíky. Nechtějí změnit etnickou, náboženskou a kulturní homogenitu jejich společností. Vidí multikulturalismus jako neúspěšný model,“ dodává s tím, že už to, že takto svět vidí například Donald Trump či Marine Le Penová je dost špatné.

Celý text zde

Podle v Česku narozeného francouzského politologa Jacquesa Rupnika jsou vidět dva vzájemně provázané trendy. „Jsme svědky demokratické regrese a z migrace plynoucího napětí ohledně identity a oba tyto fenomény se vzájemně posilují,“ řekl. Nacionalistický konzervativní autoritářský přístup k domácí politice pak země uplatňují i ve vnímání migrační krize a v rozporu s ostatními zeměmi Evropské unie.

Jedná se o cestu, kterou se původně nadějné bývalé komunistické země neměly vydat. „U Čechů a Slováků se doufalo, že se budou chovat jako Havlovi osvícení následovníci.“ Náhlý přechod k demokracii však byl zřejmě příliš velký šok, ze kterého se ještě visegrádská čtyřka neoklepala. Nastala éra nové ekonomiky, ne však politické kultury, která zústala před rokem 1989.

Chyba je také v tom, že mnoho obyvatel těchto zemí trpí chudobou, i přes vysoký ekonomický růst. „Visegrádská skupina uvítala dotace z Evropské unie, tak potřebné pro její rozvoj. Ale my ve staré Evropě nikdy příliš netrvali na tom, aby demokratická kultura a rozmanitost byly součástí dohody; mysleli jsme, že to není třeba,“ píše Kauffmannová. Na závěr však připomíná, že euroskepticismus, populismus a směřování k neliberálnímu státnímu zřízení není neduhem jen čistě zemí visegrádské čtyřky.