Ti, kteří chtějí omezovat vaše práva „pro vaše dobro“. Odhaleni

Již poměrně dlouhou dobu se v našem veřejném a mediálním prostoru objevují výroky nesoucí se v duchu, zda má ještě vůbec smysl hovořit o dělení politických stran a hnutí (a jejich ideologií, pokud nějaké mají) na pravici a levici. Obvykle jsou tyto úvahy doprovázeny i značně zkratkovitým a nepřesným popisem toho, co vůbec politická a ideologická pravice a levice znamenají a co představují, či úvahami o možném restartu tradiční stranicko-politické duality pravice a levice.

Jde o nesmírně širokou, obsáhlou a důležitou tematiku. I proto, že žijeme v době totálního zmatení i těch nejzákladnějších pojmů. A proto vůbec není na škodu si určité základní politické termíny definovat znovu a zevrubně. Protože pevná a jasná teorie je nezbytným předpokladem úspěšné praxe. Což samozřejmě neplatí pouze a výhradně na politickém poli. A také proto, že slova (a ideje) mají své konkrétní důsledky. Někdy nesmírně silné a fatální.

Jaké jsou tedy vlastně klíčové ideologické a programové dělící linie mezi relevantními politickými subjekty dneška v České republice a jejím nejbližším okolí? Existuje stále tradiční „pravolevé“ politicko-ideologické soupeření? A existují tedy ještě vůbec politická pravice a levice? A pokud ano, tak v jaké podobě?

Anketa

Schvalujete přirovnání Ukrajiny k Československu v roce 1938?

Schvaluji

Neschvaluji

96%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 10127 lidí

Nepřesnosti (často záměrné) v oblasti základní politické a ideologické terminologie jsou zásadní překážkou nejen k řešení největších společenských problémů dneška, ale mnohdy i k jejich pochopení – resp. k pochopení základních motivací jednotlivých politických aktérů z hlediska přístupu k nim.

V této souvislosti se začíná hovořit i o novém nastavení a o nové podobě základního politického střetu. A to v tom smyslu, že jde o spor mezi konzervativci a liberály (případně progresivisty). Je to přiléhavé hodnocení? A má skutečně, jak čím dál častěji slýcháme, blíže levicový (a zároveň konzervativní) politik (a volič) k pravicovému konzervativci než k levicovému liberálovi (progresivistovi)?

Konzervatismus je politickou ideologií, která je – snad jako žádná jiná – spojena s velkým množstvím mýtů a dezinterpretací. Mnohdy je dokonce zpochybňováno i to, zda jde vůbec o svébytnou politickou ideologií a jestli není namístě hovořit spíše jen o sadě určitých dobově podmíněných (filozofických, společenských, hodnotových a politických) postojů.

Nikoli. Konzervatismus (přesněji řečeno Konzervatismus „s velkým K“) je naprosto nepochybně myšlenkovým směrem, který stojí pevně vedle jiných tradičních politických ideologií – liberalismu a socialismu – a je vůči nim ve svém celku konkurenční. Nic nemůže být zároveň liberální i konzervativní – a ani současně konzervativní i socialistické.

Ale jedním dechem musíme doplnit i to, že zde existuje též „konzervatismus s malým k“, tedy konzervativní přístup ke světu a k životu, konzervativní vidění společnosti, víra v tradiční konzervativní hodnoty. A tento konzervatismus může být vlastní i socialistovi, sociálnímu demokratovi, komunistovi či ekonomickému liberálovi.

Ale posuňme se dále.

Zatímco absolutní prioritou liberálů je ničím neomezený individualismus (nezaměňovat se svobodou), který v jeho absolutní podobě představuje naprostý morální, mravní a (bez)hodnotový relativismus rozkládající společnost – a v ekonomicko-sociální oblasti pak preference naprosté dominance trhu a (logicky i nadnárodního, globálního) kapitálu, pak v naprostém popředí ideálů socialismu (sociáldemokratismu, komunismu) jsou (resp. měla by být) rovnost, široce pojatá lidská práva (včetně důrazu na tzv. sociální práva) a výrazná (možná stěžejní) role státu v ekonomice a životě společnosti.

Pro konzervatismus („s velkým K“) jsou pak klíčovými hodnotami řád (představovaný ústavním zřízením vycházejícím z tradičních křesťanských hodnot), sociální empatie a úsilí o společenskou soudržností. A současně odpor proti jakýmkoli násilným a drastickým (revolučním) sociálně-inženýrským změnám společenského uspořádání.

A pak je tu ještě jedna (zejména dnes) zásadní odlišnost: Zatímco pro liberální (či progresivistické) utopie a jejich cíle jsou národ a národní stát překážkou, pro konzervatismus jsou naopak naprosto základním předpokladem a klíčovým východiskem. Konzervatismus rovná se primát národní a státní suverenity.

Socialisté, sociální demokraté a komunisté jsou v tomto směru rozštěpeni.

Zatímco většina evropských socialistických, sociálnědemokratických a komunistických stran a tzv. nová levice v podobě zelených a pirátských stran dnes jednoznačně vyznávají (vedle relativismu a progresivismu v hodnotových otázkách) nadnárodní koncept a požadavek federalizace Evropské unie a národní státy považují za přežitek a vlastenectví a patriotismus za nebezpečné a škodlivé postoje, některé strany tradiční levice (zejména) ve střední Evropě (z těch nejznámějších slovenský SMER či česká KSČM /resp. uskupení STAČILO!/ či německé Spojenectví Sahry Wagenknechtové) naopak považují zachování národní suverenity za jeden z klíčových pilířů své politiky a programatiky.

Stejně tak jako důraz na konzervativní hodnoty, zejména na tradiční rodinu a její klíčovou úlohu ve společnosti.

V tomto kontextu lze tedy hovořit i o levicovém konzervatismu – anebo o národně-konzervativním socialismu, jakkoli toto označení v sobě nese těžko odstranitelné negativní konotace a pejorativní nádech vzhledem ke zneužití tohoto termínu Hitlerovou NSDAP a německým nacistickým režimem. Ale národní (národně-konzervativní) socialismus jako politický směr tu byl dávno před Hitlerem a i v českém prostředí má úctyhodné tradice.

Na těchto příkladech je docela dobře vidět, že levice a pravice nejsou v žádném případě synonymy pro jednoznačně definované politické ideologie, ale že jde spíše o určité prostorové metafory, resp. o charakteristiky, které nepopisují komplexní programatiku jednotlivých politických subjektů, ale něco jiného. Co konkrétně? Anebo se ptejme jinak: Co definuje politickou levici a politickou pravici především? Co je tím jejich základním znakem, bez jehož přítomnosti nelze o levici (či pravici) vůbec hovořit?

V případě levice jde bezesporu o postulát a primát ochrany sociálních práv, zejména zaměstnanců a neprivilegovaných společenských skupin, a o tvrdý boj za jejich zájmy proti (nyní zejména nadnárodnímu) kapitalismu a finanční oligarchii. Boj za sociální spravedlnost a výraznou (i vlastnickou) roli státu v ekonomice.

A „napravo“ to je zcela jistě důraz na obhajobu klíčových mravních, morálních a etických hodnotových principů vycházejících z křesťanství a na obranu nejdůležitějších společenských institutů, jakými jsou národ a národní stát. Tedy již zmíněná obrana přirozeného politického a společenského řádu, který je založen na existenci národních států coby jediného modelu umožňujícího demokratické politické zřízení proti agresivním a umělým experimentům supranacionalismu likvidujícím národní státy. Což je jednoznačně třeba projekt Evropské unie.

V čem se skutečná levice a autentická pravice liší – a zřejmě se i lišit vždy budou? Určitě jde o postoj k roli státu ve společnosti a v ekonomice, resp. o míru jejího rozsahu a intenzity, včetně fiskálního, rozpočtového a daňového rozměru této problematiky.

Například na jedné (pravicově) straně nižší (a rovné) daně pro zaměstnance, živnostníky a domácí firmy a rozsahem menší, byť ve svěřených kompetencích maximálně silný, stát – a na straně druhé, „nalevo“, koncept vyšších a progresivních daní a ve všech oblastech silné a robustní role státu a státní byrokracie. Patří sem i rozdílné názory a vztahy k třídní společenské stratifikaci včetně vztahu k pojmu „rovnost“ či spory o šíři vymezení termínu „lidská práva“, kam mohou patřit i filozoficky odlišné přístupy k právům a nárokům nejrůznějších typů menšin.

Společnými definičními znaky subjektů (a idejí) politické pravice jsou tedy důraz na tradiční křesťanské hodnoty, národní a státní suverenitu a nepochybně i (v evropském měřítku) euroskepticismus, resp. kritický pohled na Evropskou unii včetně její samotné existence, resp. členství mateřského státu v ní. Politické subjekty, které toto nesplňují, nemají sebemenší právo nazývat se pravicí.

Půjdeme-li „uvnitř“ pravice dále, nalezneme zde konzervativce (s velkým K), kterým je především vlastní křesťanský odkaz víry a morálky a jeho hodnoty – a rovněž tak hodnoty národa a suverénního státu. A potom jsou zde ekonomičtí liberálové, kteří se od klasických pravicových konzervativců liší v pohledu na ekonomiku a hospodářskou politiku, kde preferují působení volnotržních sil a minimální roli státu. Nejsou to konzervativci, nýbrž (hodnotově) konzervativní pravicoví liberálové – liberální pravice. V našem českém prostředí sem patří např. strana Motoristé sobě.

Naopak, tradiční pravicoví konzervativci nepovažují volný trh za dogma a je jim bližší koncept sociálně tržního hospodářství s poměrně výraznou rolí státu, a to i v mezinárodní dimenzi (ochrana vnitřního domácího trhu, domácích podnikatelů apod.). Sem lze zařadit např. hnutí SPD. Mimochodem, bylo tomu tak v historii vždy – i v 18. a 19. století se konzervativci a liberálové v pohledu na ekonomickou teorii i praktickou ekonomiku lišili. Trh je v pojetí konzervativců dobrý sluha, ale špatný pán. Jinými slovy – konzervativci neuznávají dilemata typu „trh, nebo stát“, případně „trh, nebo socialismus“.

V ekonomické oblasti (v oblasti hospodářské a rozpočtové politiky) jsou pro konzervativce dobrá a prioritní ta řešení, která přispějí k udržení společenské koheze a sociálního smíru, nikoli dogmatická věrnost tezím z učebnic ekonomie – a to bez ohledu na typ ekonomické školy.

Co je (anebo mělo by být) společné politickým aktérům na levici? Především již zmíněný akcent na široké pojetí lidských práv, speciálně pak práv sociálních. A dále pak myšlenka sociálního státu a sociální spravedlnosti, které lze nejlépe dosáhnout skrze silnou (ne-li dominantní) úlohu státu v (nejen) ekonomickém životě společnosti, a důraz na vysokou úroveň a široký rozsah dostupných veřejných služeb financovaných z veřejných rozpočtů.

A jaké jsou odlišnosti v rámci prostředí levicových politických subjektů? Zejména přístup k tradičním křesťanským a rodinným hodnotám (konzervativní vs. liberálně progresivistická levice), a pak také velice důležitý postoj k národně-státní suverenitě a k nadnárodní integraci (levicoví euroskeptici, eurokritici a eurorealisté vs. levicoví eurofederalisté a EUronadšenci).

V tomto kontextu lze tedy hovořit až o čtyřech „podtypech“ ideologicko-politické levice:

konzervativní suverenistická levice (STAČILO! a jeho partnerské strany)
konzervativní eurofederalistické levice (čeští lidovci)
progresivistická eurofederalistická levice (Zelení, Budoucnost)
progresivistická EUrokritická levice (v našem domácím teritoriu toto částečně naplňovala strana Levice, minimálně do odchodu jejího místopředsedy Vítka Prokopa do STAČILO!)

Část někdejší hodnotově liberální (a spíše deklaratorní) levice dokonce již zcela rezignovala na skutečný boj za práva zaměstnanců a za zájmy vlastního státu proti nadnárodním ekonomickým aktérům a přistoupila na tzv. „washingtonský konsensus“ spočívající v tom, že v oblasti ekonomiky je jediným možným a správným přístupem všestranná deregulace, privatizace a liberalizace.

Proto ani není divu, že někteří aktéři a některé subjekty autentické konzervativní levice a skutečné konzervativní pravice mají k sobě navzájem názorově a myšlenkově a mnohem blíže než k politickým subjektům, které se za pravici či levici pouze vydávají, aniž by splňovaly příslušná konstitutivní kritéria.

V tomto kontextu lze plně souhlasit s výrokem francouzského politického filozofa Alaina de Benoist, který o těchto silách prohlásil, že „levice zradila lid a pravice zradila národ“. Stejně tak lze metaforicky konstatovat, že k politické pravici se nemají právo hlásit ti, kteří „opustili Boha“, a k politické levici ti, kdož opustili pracujícího člověka.

Co nám tedy ve stranicko-politickém a politicko-ideologickém spektru zbyde, odečteme-li autentickou levici a pravici?

Strany a hnutí představující smrtící kombinaci hodnotového relativismu, multikulturalismu, ekonomické podřízenosti států (a jejich občanů) zájmům globálního korporátního kapitálu a konceptu nadřazenosti nadnárodní integrace nad státní a národní suverenitou. Ruku v ruce s tím jdou snahy těchto sil o nejrůznější omezování demokracie a základních lidských práv a svobod. Reprezentanty tohoto politického směru jsou mj. všechny strany současné české vládní koalice (plus Piráti a Zelení).

Co je to za směr a kam jej v prostorovém modelu politického spektra zařadit? Do politického středu, jehož existence je sama o sobě diskutabilní? Pokud bychom ji totiž připustili, musely by subjekty tvořící tento politický střed být něčím na pomezí pravice a levice, mít takříkajíc „od každého něco“. Tedy být alespoň částečně pronárodní a hodnotově konzervativní, anebo do jisté míry sociální.

To ale strany české vládní koalice (ani jejich evropští „političtí „příbuzní“) absolutně nenaplňují. Jde o síly stojící a hrající mimo standardní demokratické ideové a politické hřiště. Tedy o skutečný (a nebezpečný) politický extrém.