Videoblog Vladimíra Franty nabízí kromě překladů projevů politiků, komentářů a úvah také rozhovory, v cykli O lecčems a mnohém. Ten aktuální s Petrem Žantovským se týkal zvonění klíči a následného střízlivění, kdy se dnes mluví o „reprivatizaci“. Kam jsme došli tolik let po „sametu“, položil si řečnickou otázku sám Žantovský.

Vše vykopl Franta zamyšlením, proč firmám u nás nestačí „vydělávat normálně peníze“ a kromě toho se starat o lidi a své okolí. Žantovský vnímá problémy na straně firem i problémy na straně zaměstnanců.

Problém je ale podle Žantovského mnohem širší. Mluvil o zoufalém stavu, ve kterém je tato země, a snažil se najít příčiny.  Nejen ekonomické, ale i vlivové. Zaznívaly úvahy o svéprávnosti a sebeurčení.

Jistě se lze podle něj vracet do historie naší polistopadové transformace a je to také žádoucí. Je ale nezbytné to činit s relevantními informacemi.

„Jestliže dnes mnozí vyčítají tehdejšímu vedení ekonomických resortů, že nedostatečně podchytilo zneužití kupónové privatizace ze strany různých „šibalů“ a spekulantů, ne-li přímo podvodníků, pak je třeba si uvědomit dobový kontext,“ dodává. Připomíná třeba příběh o tom, jak předseda české vlády Petr Pithart prodal náš možná nejdůležitější průmyslový podnik Škoda Mladá Boleslav Volskwagenu za pověstných třicet stříbrných, a ještě jim nadělil desetileté daňové prázdniny.

„Bylo by zajímavé podívat se na stav veřejné diskuse o té transformaci, kdyby proběhla komplet podle tohoto vzoru,“ myslí si.

Je podle Žantovského jisté, že dnes doplácíme na chyby z minula, ale zdá se, že to nejsou až tak chyby použitých metod a principů, nýbrž jejich ohnutí ve směru soukromých zájmů dobových aktérů. Proto je dobré se ptát, kdo co opravdu tehdy ovlivnil, pokřivil, obrátil do protisměru, a hlavně v čím zájmu se to dělo.

„Fakt, že jsme se zbavili strategického průmyslu, nechali zplundrovat zemědělství, vodní a energetickou praxi atd., to nemůže být náhoda. Ptejme se tedy: cui bono, cui prodest. Komu je to dobré, komu to slouží,“ říká Petr Žantovský.

Pak se oba zamysleli i nad tím, co lidé vědí a mohou vědět. Zajímavá debata se vedla o tom, zda informace poskytované vládou jsou „dezinformace“ nebo jenom nedostatečné informace. To, co je označováno za „dezinformace“, je podle Žantovského často vyplňováním informačního vakua, které chce někdo nechat neobsazené. Z mainstreamu podle něj mizí zásadní témata a místo toho se dělají intenzivní a dramatické kampaně k věcem, které jsou podružné a zbytečné. „Oni neurčí, co si občan má myslet, ale nastaví mu agendu, o čem má přemýšlet,“ vysvětloval mediální analytik.