„Lidem začalo docházet, že se tady otvírá nějaká úplně nová dimenze této dějinné kapitoly. Uvědomil jsem si, že tady už nejde o to, jestli a nakolik se udrží výdobytky Pražského jara, jak dlouho se udrží dubčekovská garnitura, nebo nastoupí neostalinisté,“ zmínil k tehdejší době Halík v rozhovoru, který s ním vedl jeho někdejší kazatelský kolega od svatého Salvátora, dnes novinář Jan Jandourek. Lidé podle Halíka do té doby věřili, že ještě není tak zle a vše se zlepší. 

„To skončilo velkými čistkami na počátku 70. let. V roce 1971-72 to začínalo tuhnout a pořád jsme si ještě mysleli, že je to na chvilku a pak se to zase rozvolní. A ono to bylo rok po roce horší. Do této nálady, že ještě není tak zle, přišel Palachův čin, který varoval před tím, co může přijít,“ zmínil Halík. Podle něj pak bylo jasné, že když si toho nebudeme všímat, tak nás postupně uvaří jako tu žábu, která nevidí, jak jí postupně zvyšují teplotu.

Původní text ZDE.

Halík sám se v roce 1969 vrátil z Anglie, kde se rozhodoval, zda tak učinit. „Pamatuji se na ty debaty, kde někteří křesťané říkali, že to byla sebevražda. Takový ten typ křesťanů, co když narazí na něco neobvyklého, tak jsou s tím brzo hotovi a zdémonizují to. Na to jsem vždycky odpovídal Chestertonovým citátem, že sebevrah je ten, kdo pohrdá životem, kdežto mučedník je ten, kdo pohrdá smrtí,“ zavzpomínal ještě na tehdejší dobu Halík. Palach podle něj chtěl ukázat, že mu na tom, aby se národ nezlomil, záleží víc než na vlastním životě.

„Když jsme chodili na výslechy v letech 80., tak jsme si vzpomněli na Palacha. Už kvůli němu jim nic nepodepsat. Myslím, že tuto roli to hrálo v životě řady lidí. Po dvaceti letech to vydalo svůj plod o Palachově týdnu a mělo to i bezprostřední politický dopad. Otevřelo to dění, které vedlo k listopadu 89. Vzpomněl jsem si na biblický citát, že zrno pšeničné, které padne do země a odumře, mnohý užitek přinese,“ uzavřel.