Téma slovenských voleb bylo obsahem článku, který si zaslouží označení nejlepší mediální produkt týdne. „Česká mediální a politická scéna po celou předvolební kampaň hlásala, že jejich jediným myslitelným vítězem bude pan Šimečka se svým Progresívním Slovenskem. A že jakékoli návraty Roberta Fica jsou cestou do pekel. Náš hlavní vymítač ďábla Tomáš Halík se dokonce modlil za Slovensko, aby nezvolilo Fica. Pan prezident, generál, se vyjádřil ve smyslu, že Fico není dobrá volba. Poměrně od podlahy to vzala paní Pekarová, která hovořila v tom smyslu, že bychom měli zabránit Ficovu vítězství. Nu, já si nedokážu představit, jak bychom zabraňovali slovenským voličům, aby volili podle svého, jak sami chtějí a podle svých zkušeností s politickou reprezentací, která u nich v posledních letech vládla a která se znovu dere k moci,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Má tím na mysli OlaNO Igora Matoviče nebo Šimečkovo Progresívne Slovensko, které má za zády prezidentku Zuzanu Čaputovou. „Dá se říci, že důvěra Slováků v Šimečku je jakousi derivací důvěry Slováků v prezidentku Čaputovou. Ale nejen že si nedokážu představit, jak bychom Ficovu vítězství mohli zabránit, ale hlavně vůbec netuším, proč bychom to dělali. Co nám je do toho? Historická zkušenost nám říká, že bychom se do těchto experimentů neměli vůbec pouštět. Žili jsme dlouhá léta ve společném státě, z toho od roku 1968 ve federálním uspořádání Čechů a Slováků. My, co to pamatujeme, víme, že to uspořádání nebylo vždy úplně ideální a vztah obou národů nebyl úplně idylický. Protože mnozí Češi – naposledy to ‚hezky‘ dokazovali svými hysterickými výkřiky na půdě Federálního shromáždění Petr Pithart nebo Pavel Rychetský – po převratu tvrdili, že není možné Slovensko nadále podporovat transfery financí,“ připomíná mediální analytik.

Rozdělení federace Slovákům po všech stránkách pomohlo

Ostatně to byl jeden z hlavních důvodů rozpadu federace, neboť Slovensko mělo podle všech dohod nárok na podíly na společném vlastnictví. „A také průběžném doplňování toho, co jsme jim zavírali. My, Češi, jsme jim zavírali zbrojovky a jiné podniky. To už si nikdo dnes nevzpomene. Stále jsme se tvářili, že jsme ti chytřejší starší bratři, kteří mají právo a dokonce snad povinnost rozhodovat o tom, co se za řekou Moravou bude dít. Nikdy jsme tuto roli neměli dostat. První nám ji přisoudil v roce 1936 pan prezident Beneš, který se po odjezdu z jednání s Andrejem Hlinkou v Černové, což byl důsledek nespokojenosti Slováků ve společném státě, jejímž výhonkem byl Andrej Hlinka a jeho Lidová strana, nechal slyšet v tom smyslu, že je to celé nesmysl a že Slovákům lze pouze velet a určovat, co mají dělat, protože jsou příliš mladí a hloupí. Doslova takhle explicitně to neřekl, ale dalo se to celkem z toho jeho výroku přečíst,“ tvrdí Petr Žantovský.

Je proto na pováženou, jestliže se dnes do toho Benešova zcela arogantního postavení či vyjádření převtělují někteří naši čelní představitelé, ať už církevní nebo dokonce státní. Stylizujeme se znovu do role mistra, který učí svého žáčka, jak má psát abecedu, jak si má mýt ruce před jídlem, jak má dělat správný předklon před vrchností a podobně. Tak to, si myslím, že je už hodně dávno za námi. Slovensko a dokonce i ti lidé – to mluvím z vlastní zkušenosti – kteří nebyli spokojeni s rozpadem federace v roce 1993, jsou dnes nebo donedávna byli většinou opačného názoru. Rozdělením federace získali sebevědomí, postavili se na vlastní nohy, nemají žádné alibi, jímž by se vymlouvali, že to oni, zlí Češi, někde v Praze za nás rozhodli. Ne. To si rozhodli všechno sami Slováci a nesou si sami odpovědnost za svá rozhodnutí. Mentálně, kulturně a po všech stránkách jim to velmi prospělo. Možná dokonce i ekonomicky,“ myslí si mediální odborník.