Schneider zhodnotil, že mezi lhaním a dezinformací moc velký rozdíl není. Vyjevil, že nedávno zažil „existenciální šok“, když četl knihu amerického analytika George Friedmana „Příštích sto let“. V ní se dobral tvrzení, že Amerika vyváží destabilitu. „Úplně jsem ztuhl a řekl jsem si: ‚Jak tohle může napsat člověk, který dělal pro CIA, který byl vlastně protistranou? Toto tenkrát psali bolševici, takže psali tehdy pravdu?‘ Proto si teď říkám, že oni vlastně kontaminovali to, v čem měli pravdu, hromadou lží, takže to vlastně všechno vypadalo jako dezinformace, a člověk nevěděl, co si z toho vybrat. A teď se najednou střihem ocitáme v současné situaci a zjišťuji, že jsme na tom podobně, že to, co se dozvídáme, jsou zlaté šlupičky, jako když rýžovali zlato, tak to byla hromada písku, a v tom byly zlaté šupinky. Ty tam jsou, ale jak oddělit hromadu písku od toho, co písek není? Ale to slovo, jak to oddělit, není do rozhlasového vysílání,“ zamýšlel se.

Podotkl, že dnes se co do počtu objevuje mnohem více dezinformací než za minulého režimu, a to hlavně kvůli dnešní informační technice. Co se týká poměru na informační produkci, chtělo by se věřit tomu, že za minulého režimu toho bylo více, ale nemám dostatečná kritéria, jak vyhodnotit tento poměr v celkové produkci, protože do informační produkce nyní přispívá kdekdo,“ uvedl.

Relativně však mělo být dezinformací více. „A to proto, že u dnešní obrovské informační exploze, která nastala díky digitálním přístrojům, těžko dokážeme úmysl klamat. Lidé papouškují věci, které jim jdou po srsti a líbí se jim, a moc nad tím nepřemýšlejí, ale není v tom asi zlý úmysl,“ osvětlil.