Říká se, že tradiční média upadají a naproti tomu vliv různých informačních webů narůstá.

„Některé z nich produkují jen zábavu a netají se tím, jiné se tváří jako zvěstovatelé pravdy, některé přistupují k žurnalistice velmi volně, jiné však o řád poctivěji než aktivistická média klasického typu, jimž šlo vždy hlavně o to, svět vychovávat místo toho jej informovat. Skutečností je, že právě tímhle vychováváním, které se obvykle prezentuje jako ‚veřejnoprávnost‘, ‚vyváženost‘ nebo ‚politická korektnost‘, docházelo taky k zamlčování jistých jevů, upřednostňování určitých pohledů na svět a konkrétních výkladů různých světových konfliktů. Proto došlo ke ztrátě důvěryhodnosti. Když mají lidé pocit, že o tom, o čem si něco chtějí přečíst, se ‚jinde‘ nepíše, tak si to najdou – právě že jinde,‘ soudí o narůstající oblibě zmíněných webů Varyš.

Není přitom bez zajímavosti, že myšlení skalních odpůrců a zastánců těchto webů se od sebe až tolik neliší. Odpůrci alternativních zdrojů informací hledají agenty nejrůznějšího druhu, kterým mohou zmíněné servery sloužit. Příznivci těchto serverů zase za vším vidí agenta Bilderbergu, který údajně ovládá celý svět. Podle Varyše tedy vlastně vidíme dvě strany téže mince. Lidem jde především o to, aby se utvrdili ve svých názorech.

Kouzlo emocí

Autor však připomíná ještě jednu věc. Co svět světem stojí, lidé se nechávali ovlivnit emocemi. Stojí na nich v podstatě celý reklamní průmysl, umění a leccos jiného. A svou roli emoce bezesporu hrají i v politice, i když se to některým lidem nemusí líbit a mluví o období „post-pravdy“.  

„Jako křiklavé příklady ‚post-pravdy‘ se uvádějí některé výroky Donalda Trumpa, slavný slib Nigela Farage, že 350 milionů liber poputuje po brexitu místo do rozpočtů EU do britského zdravotnictví, případně též slavné tvrzení Miloše Zemana o tom, že na zdech rodinného zámku jeho protivníka Karla Schwarzenberga jsou rozvěšeny nacistické symboly. Domnívám se, že tady někdo dělá z komára velblouda, z bezvýznamného detailu zásadní věc. Ano, jsou to nesmyslné výkřiky, které si lze snadno ověřit, pokud by se tím někdo chtěl zabývat. Jenže v kampani nehrají zásadní roli, ta je postavena na emocích, obrázcích, nostalgii, sentimentu, imagi,“ připomíná autor.

Věcnou debatu v předvolebních kampaních už moc nenajdeme. Jde o emocionální souboje a strana, která tento souboj prohrává, je podle všeho jen méně šikovná než strana vítězná.