Vít Rakušan prozradil, že se narodil v roce 1978, takže komunistický režim vnímal jen dětskýma očima a nemusel řešit morální dilemata. Ale přesto si z té doby pamatuje ledacos. Např. slova o tom, že komunisté jsou „ku*vy“.

„Ale přesto nějaké vzpomínky máme. Na telefonáty tety, která emigrovala v roce 1968 do USA. Na podivné cvaknutí v telefonu. Na rozdělané dopisy. Na černé auto před panelákem, když tetu v roce 1988, po dvaceti letech, poprvé pustili na návštěvu Československa. Na rodiče lékaře, kteří do strany nevstoupili a s kariérním postupem se mohli rozloučit. Na šeptání a větu „tohle nikde neříkej“. Na zapnuté rádio se svobodnými stanicemi a otcův komentář ‚ty kur… to zase rušej…‘,“ uvedl Rakušan. 

Pamatuje si prý také radost celé rodiny, když komunistický režim padl. Pamatoval si, jak moc chtěl cestovat a když mu bylo 18, cestoval. Bez peněz, ale šťastný.  Patří ke generaci, která studovala v cizině, hodně cestovala a vytvořila si tak nadhled k dění ve vlastní zemi. Zkušenosti ze zahraničí považuje za velmi cenné.  

„A taky nás to dovedlo k tomu, že neumíme být lhostejní. Lhostejní k bezpráví, k zakrváceným demonstrantům na ulicích v Bělorusku. Rozumíme těm odhodlaným výrazům v jejich tvářích, té jiskře v oku, touze po změně, po normálním životě. Třískat lidi za jejich názor není normální a žít v diktatuře taky ne. Diktatura není normální. Totalita není normální. Svoboda se nedá vykoupit jistotami a klidem. Svoboda je základním předpokladem osobního štěstí. Znám o osm let staršího kluka, který byl na Národní. Stál proti těm komunistickým mlátičkám, brutálním vykonavatelům totalitní ubohosti. Měl strach, bolelo ho to, ale především ho to příšerně naštvalo. A tohle naštvání, tohle vzepření se nenormálnosti (protože mlátit lidi prostě normální není, stejně jako falšovat volby a krást lidem jejich život) může každou diktaturu porazit,“ napsal Rakušan.

Proto jednoznačně stojí na straně lidí, kteří chtějí i v Bělorusku říkat, co si myslí a v rámci demokratických zákonů dělat, co uznají za vhodné.

„Podporujeme svobodné Bělorusko! Podporujeme právo lidí na protest a jiný názor. My jsme si na to zvykli, považujeme to za normální (a ono to přece normální je), té skvělé výsady svobody využívají u nás samozřejmě i ti, kteří demokracii nenávidí. Ale to je právě její kouzlo. Dává svobodu všem, dává nám možnost nesouhlasit, jít na náměstí s transparentem a nedostat za to obuškem. Nebuďme, prosím, lhostejní. K Bělorusku, k touze lidí po svobodě, po svobodných volbách, po životě podle jejich představ, ne představ šíleného diktátora. Lhostejnost se totiž historicky nevyplácí,“ varoval.

V této souvislosti obrátil pozornost i do Česka.

Nebuďme lhostejní ani k tomu, co se děje u nás. Ke všem tendencím nám svobodu brát. Omezit ji. Sledujme politiku, politiky, ale i média. Braňme základní demokratické instituce. A tleskejme a radujme se ze všeho pozitivního, co se daří. Máme svobodu jen krátkých třicet let a v našich geografických podmínkách je to spíš historická výjimka. A taky… zkusme respektovat odlišný názor, jakkoliv to může být mnohdy těžké. Protože to je základ svobody, o kterou stateční Bělorusové právě bojují…

Europoslanec Luděk Niedermayer se v souvislosti s děním v Bělorusku obul do maďarského premiéra Viktora Orbána. Údajně kolují zvěsti, že by Orbán mohl zhatit jednotný postup EU proti běloruskému prezidentovi – diktátorovi Alexandru Lukašenkovi. Úvahu na toto téma přinesl server Politico.

„Především, Unie by měla reagovat kvůli hodnotám, na kterých stojí, ale i proto, že se jedná o eskalaci rizika v jejím bezprostředním okolí. Velmi špatné by ale bylo, pokud by chování premiéra Orbána indikovalo jeho postoj k demokracii, svobodě a volbám. Mohlo by to znamenat, že plánuje v zemi, které také vládne, ‚šlápnout na plyn‘. To by v podstatě i znamenalo, že Unie bude muset bohužel brzy řešit závažný problém, a to na opačné straně své hranice než v případě Běloruska,“ uvedl Niedermayer.