„Prezident nemá co určovat, kolik tady bude církví. Založte si církev a s pánem bohem,“ reagoval Michal Horáček na první dotaz z publika o tom, zda v republice není církví moc. Zároveň uvedl i toto: „Máme s tím problém trošku, politický. Říkali jsme - náboženská svoboda, to je jasný. Ale teď některé strany říkají, že by náboženská svoboda neměla být úplná, třeba muslimové…“ Konstatoval, že je liberál, který byl vždy pro náboženskou svobodu.

V centru Pant, kde se beseda s názvem „Michal Horáček for…“ konala, pak zazněla i otázka o tom, zda by preferoval posílení pravomocí prezidenta: „Mohl by se systém posunout k francouzskému systému? To jinak nemá smysl volit prezidenta. Personu na reklamu? Jsem to zjednodušil, abych se nevykecával…,“ vysvětlil svůj dotaz mladší muž. Michal Horáček v reakci popsal důvod, proč je s pravomocemi prezidenta spokojený: „Jsou velké, daleko větší, než se připouští. To je úžasně velká moc, i ta, co je v ústavě napsaná, například to, že jmenuje členy Rady České národní banky,“ uvedl také Horáček a hovořil o fixaci české koruny. „Sedm lidí jmenovaných prezidentem rozhodlo o tom, že nám vzali každému z nás deset procent hodnoty našich peněz. To považuji za sakra velkou moc. Současně musím upozornit na to, že to budou členové Rady České národní banky, kdo bude mít velmi významné slovo v otázce, jestli máme přijmout euro, nebo ne. Tak jen z tohoto vidíte, jaká je to obrovská moc,“ dodal a vyjmenoval další spoustu pravomocí.

Někteří se mohou obávat velkého usurpování moci

Pak Horáček konstatoval: „To všechno, co je napsané na papíře, bledne před tím, co na papíře napsané není, a to je symbolická moc. To je něco v životě našeho národa strašně důležitého,“ uvedl. Zmínil i to, že prezident musí kontrolovat politiky. „Prezident, když to dělá dobře, může být velmi dobrou protiváhou proti přehnané moci vlády. A teď se můžeme, někteří z nás, podle toho, jak jsme založení, obávat, že nás něco takového čeká, že nás čeká velké usurpování moci strašně silným člověkem, pak bude hodně dobře, když tu bude silný prezident. Takže ta moc je obrovská.“  

Zmínil i to, co slýchá od lidí: „To, co mi říkají normální lidi, tam, kam přijedu: Já od svého prezidenta chci, aby, když přijede do našeho městečka nebo když ho uvidím v televizi, abych mohla říct svý holce: Eliško, pojď, hele, to je náš prezident, toho jsme si vybrali, aby nás zastupoval. A to jsme dobře udělali. Poslouchej, třeba budeš jednou jako on. A to bych chtěl. Je to těžká ambice, ale ten člověk to musí alespoň vědět, že má tento úkol, aby to mohly ty mámy těm Eliškám říct. A to se neděje, a proto to musíme změnit.“ A následoval potlesk.

Beseda v centru Pant v Ostravě. Foto: Daniela Černá

Je nutné kriticky myslet. „Vy se toho nedožijete!“

Lidé se ptali také na problematiku vzdělávání. „Máme zkušenost, že řeči se vedou a voda teče. Jakou strategii byste zvolil, aby se podařilo posunout od vzdělávání ke vzdělanosti?“ Horáček upozornil, že potřebujeme léta. „Je to strašně daleko, vy se toho nedožijete!“ A z publika zazněl smích.

Lidé se ptali i na ministra kultury Hermana. „Jak to vede? Myslím, že vy byste to vedl lépe,“ zhodnotila tazatelka. Horáček reagoval i tak, že je složité vůbec definovat, co je kultura. Jeden ze studentů, který na besedu přišel, se ptal na to, jak bojovat s populisty. „Jak zachránit demokracii?“ zaznělo také z publika. „Je to problematické, co říkáte,“ reagoval Horáček. „Vy už ve své otázce vynášíte normativní soud,“ doplnil s tím, že nelze odsoudit někoho jen proto, že se mu nelíbí to, co říká. Student, který otázku položil, ale argumentoval stranou SPD a hnutím ANO, které podle něho hovoří o věcech, které nejsou realizovatelné. „Dávám to na chviličku stranou,“ reagoval Horáček. „Teď je jakoby pozdě. Dejme tomu, že máme prokázanou neschopnost, neschopnost kriticky smýšlet o nějakém tvrzení. To je v tom základu. Ale to je právě proto, že škola od nás chtěla, abychom zopakovali něco, a nikoli abychom kriticky smýšleli, od dětství. Ti lidé už mají třicet let zpoždění a těžko ho doženou, protože když nebudeme mít od začátku za svůj cíl vzdělanost, což znamená schopnost konání a kritického myšlení, nebezpečí, že lidé nerozeznají skutečnost od manipulace se skutečností, se bude zvyšovat. Teď je pozdě. Ale není pozdě na to, aby děti, které teď jdou do první třídy, byly vystaveny tomu, že je nutné kriticky myslet. Tyhle volby jsou ztracené, ale za 25 let to může být lepší. Není to moc optimistické, ale já věřím, že to můžeme dokázat a musíme být realisté a za každou cenu se snažit o to, abychom kritické myšlení a vzdělanost povýšili nad všechno.“ V reakci na další otázku ale odmítl, že by považoval tyto volby „za ztracené“, a vysvětlil, že je potřeba jeho slova brát v daných souvislostech.

Může vůbec někdo zopakovat to, co udělal Havel?

Jedna z dalších otázek byla: „Jeden můj učitel původem z Nebrasky napsal knihu o Václavu Havlovi a říkal: Václav Havel je svědomí mezinárodní politiky. Viděl toho Havla jako morální autoritu, která přijede do OSN, je vítán v americkém Kongresu, což se našemu milému prezidentovi nyní nepodařilo, a všichni mu naslouchají, má nějaký přesah. Jakým prezidentem byste chtěl být pro mezinárodní scénu? Může někdo vůbec zopakovat to, co udělal Havel, a jaká je role toho prezidenta v mezinárodní reprezentaci?“

„Každá osobnost je neopakovatelná tím, že žije v neopakovatelné době. Příběh Tomáše Masaryka jako velkého státníka a Václava Havla jako velkého hybatele věcí je neopakovatelný. Jsme v úplně jiné situaci. Reputace Václava Havla se opírala zejména o to, že byl statečný v době, kdy skoro nebyla naděje na to, aby se to, co prosazuje, skutečně uskutečnilo. Věděl, že je to nemožné, a přesto to dělal, protože pro něj bylo zásadní vyznávat pravdu, snažit se ji zahlédnout.“ Horáček popsal, že jsme zapomněli na to, co Havel říkal, že lidská práva jsou univerzální a podobně. „Jeho roli nelze úplně opakovat, protože jeho příběh byl jiný, ale lze pokračovat v prosazování ideálů. Upřednostňovat, co je důstojné a spravedlivé, před vším ostatním. A to vůbec není jen tak. To já bych chtěl. Chtěl bych, aby Česká republika měla hlas a tvář, o které by se vědělo, že tam, kam přijede, ho zajímá to podstatné, to důstojné a spravedlivé a za to se staví.“

Kde jsou dnes platnéři? Nejsou. Stejně jako parukáři

Než došlo na dotazy, hovořil Michal Horáček také o atmosféře ve společnosti, vracel se ke svému dětství a rodině, řeč byla o rozdílu mezi vzděláním a vzdělaností. „Zatímco vzdělání produkuje vědomosti, vzdělanost produkuje schopnost jednat. Je to kompetence k činu, k chápání složitých souvislostí,“ uvedl. Kandidát na prezidenta se ale obává, že náš současný systém právě vzdělanost nedokáže produkovat v potřebné míře. „Jednat, rozšiřovat svou komfortní zónu, dostávat se na území, kde nejsme doma, ale kde se chceme umět pohybovat, to je pro nás těžké. Neměli bychom mluvit tolik o vzdělání, ale mnohem více o vzdělanosti a vzdělanost je přesně to místo, kde se nemlčí, kde se vůbec mlčet nemůže. Tam je potřeba všechno zpochybnit. Úplně všechno. To je západní způsob myšlení, díky němuž Západ ovládl celý svět,“ dodal.

V průběhu odpovědí na dotazy moderátora, děkana Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity Jana Hradeckého, pak také zmínil, že tato doba je specifická svou překotností. „To je zajímavé. Já jsem se narodil v ulici v Praze, která se jmenuje Platnéřská, vedle Soukenická, pak Senovážné náměstí. Platnéři, to bylo po celé staletí řemeslo, které mělo zlaté dno. Když se člověk vyučil platnéřem, stal se pak mistrem, byl v tom cechu, měl vystaráno. A kde jsou dnes platnéři? Nejsou. Stejně jako parukáři. Ono to až tak zlaté dno nemá. Ale přece jenom, tato řemesla fungovala staletí, zatímco nová řemesla? Děti, které jdou dnes do první třídy, se za chvíli budou muset rozhodnout, nejpozději v patnácti letech, když budou chtít jít na řemeslo. Na jaké? Jak to můžou vědět, jestli ještě za dalších patnáct let bude to řemeslo vůbec na světě? Že to někdo bude chtít? Že to nebudou dělat stroje, stokrát rychleji, levněji, lépe. To je těžké. Najednou máme rozhodování těžké o to, že žijeme v tak strašně překotné době, že nejsme schopni porozumět ani míře překotnosti. Naše generace je vystavena takovému úkolu, že se nedivím, že někdy z toho člověk chce až utéct, chce jistotu, ale přitom je v napětí.“  Zhodnotil i to, že doba je zvláštní proto, že nemáme velké ideologie, ani křesťanství a už ani komunismus.

Kandidát na prezidenta Michal Horáček s děkanem Janem Hradeckým. Foto: Daniela Černá

Bože, pomoz našim otcům, kněžím, kardinálovi…

V souvislosti s konceptem školství zmínil i toto: „Nezbývá než opustit téma jednotné školy pro všechny.“ Podle Horáčka současný systém školství nemůže fungovat, protože byl založen v jiné době.

Děkan Hradecký položil i tento dotaz. „28. září byl státní svátek, svatý Václav, svatováclavská pouť do Staré Boleslavi, bohoslužba a teď tam byly tzv. přímluvy. Nastoupila rodina a asi sedm dětí, maminka, tatínek. A mně trošku zamrazilo. Tam byl asi desetiletý nebo devítiletý kluk a on říkal: Bože, pomoz našim otcům, kněžím, kardinálovi, arcibiskupům, aby odolávali zhoubným dženderovým teoriím. To četl devítiletý kluk! Já jsem se vrátil zpátky a říkal jsem si, co to je? My cpeme dětem něco, čemu nemohou rozumět, nevědí kontext. Jak vnímáte roli církve a náboženství?“ Michal Horáček reagoval i takto: „Jsem šťastný, že žijeme ve světě, kde je institucionálně oddělen stát od církve. To je strašně důležité. Ale to je výsledek dlouhého procesu. Už v Písmu je napsáno, Ježíš říká: dejte císařovi, co je císařovo, dejte Bohu to, co je Boží. To je ohromně dobré. To je daleko důležitější, než si myslíme.“