„Kdyby na jaře roku 2014 proti Kyjevu stál sjednocený Charkov vedený Janukovyčem, výrazně by se snížila pravděpodobnost rozpoutání války a ztráty Krymu. Regionální elity se ovšem na střet s Kyjevem necítily a raději se rozhodly obětovat Janukovyče,“ míní ruský historik.

Dnešní Ukrajina podle historika představuje smutný příklad toho, jak se může země, ve které po vyhlášení nezávislosti nebyly žádné etnické, regionální ani jiné konflikty, ocitnout na pokraji teritoriálního rozpadu.

Ani před třemi lety, kdy Janukovyč vyklidil své pozice v ukrajinském hlavním městě, si nikdo nedokázal představit, že na okraji Evropy vypukne válka, ve které přijde o život více než deset tisíc lidí.

„Za poslední tři roky se objevilo mnoho nových informací, včetně těch od přímých účastníků klíčových dění, které nám umožňují podívat se na historický vývoj Ukrajiny z nové perspektivy, a lépe tak pochopit, kdy se přesně situace převrátila v nevyhnutelnou eskalaci násilí,“ píše akademik.

Selhání charkovských elit

Poté, co prezident Janukovyč uzavřel s opozicí dohodu o tom, že mimořádné prezidentské volby proběhnou ještě před koncem roku 2014, se v noci z 21. na 22. února vydal do ukrajinského Charkova, kde měl vystoupit na sjezdu místních deputátů, tedy jeho přívrženců.

Ve stejné době se radikální opozice v čele s Parasjukem a Jarošem rozhodla vzít situaci v zemi do svých rukou a její bojové skupiny se téže noci vydaly do ofenzivy, ve výsledku které dostaly pod kontrolu veškeré vládní budovy v Kyjevě.

„Rozumí se samo sebou, že Kreml v této době nestál někde v pozadí, nýbrž se aktivně snažil ovlivnit dění na Ukrajině. Když nastal ten pravý čas, zareagovalo Rusko přesně podle plánu,“ míní autor článku.

„Z toho, co dnes již víme, vyplývá, že momentem, kdy se stalo jasné, že mírovou cestou se již nic řešit dát nebude, nebylo dění z konce února v Kyjevě, nýbrž to, co se dělo 22. února na sjezdu deputátů v Charkově,“ tvrdí historik.

V Charkově se konal sjezd deputátů jihovýchodní části Ukrajiny pod patronátem tak zvané Ukrajinské fronty. Dnes se o tomto sjezdu podle autora článku již nehovoří, nicméně to bylo prý právě zde, kde byla ztracena poslední naděje na mírové řešení konfliktu na Ukrajině.

„Sjezd v Charkově měl být demonstrací síly a odhodlání těch, kteří nesouhlasili s Euromajdanem. Přirozeně bylo vše koordinováno s Kremlem. Do Charkova dokonce z Ruska přijeli gubernátoři pohraničních regionů RF, předseda Komise Státní dumy pro mezinárodní vztahy Puškov a další vysocí představitelé ruské vlády. Od rána 22. února vysílaly ruské televizní kanály dění v Charkově v přímém přenosu,“ píše Artemjev.

To, k čemu nakonec došlo, prý ovšem nikdo neočekával. Gubernátor charkovské oblasti Michail Dobkin celou akci provedl ve spěchu a brzy místo konání sjezdu sám opustil. „Budeme zde do konce,“ prohlásil prý Dobkin, ale za několik hodin se spolu s charkovským starostou Genadijem Kernesem z místa konání akce vytratil.

To hlavní se odehrálo za kulisami

„To, že se na akci nakonec neobjevil Viktor Janukovyč, nebylo náhodou. Bylo to výsledkem skrytého boje, který byl v té době vedený bez vědomí širší veřejnosti a o kterém se dozvídáme teprve nyní.“

Jako první o zmíněném incidentu pohovořil bývalý charkovský gubernátor Michail Dobkin, který v předvečer charkovského sjezdu přijel k Janukovyčovi a zakázal mu vystoupit před deputáty.

Vzniklou situaci po dlouhých třech letech objasnil kyjevský novinář a redaktor serveru Cenzor.net Jurij Butusov, který si byl vědom chystaného charkovského sjezdu. V této souvislosti se obrátil na v té době ještě neznámého Genadije Korbana, který byl blízkým spolupracovníkem ukrajinského miliardáře Igorja Kolomojského. Butusov požádal Korbana, aby se pokusil nějakým způsobem ovlivnit Kernese, který byl v té době jedním z nejaktivnějších lídrů Ukrajinské fronty.

Kolomojskij, který od prvního dne podporoval, jak finančně, tak i organizačně, majdanské hnutí, zatelefonoval Kernesovi.

„Pane Kernesi, jestliže si začínáte hrát s osudy milionů lidí, můžete velmi vážně ztížit již tak pro nás všechny velmi složitou situaci. Zamyslete se nad tím,“ objevilo se mimo jiné ve zmíněné zprávě.

„O tom, že bylo zmíněné varování skutečně myšleno vážně, svědčí to, že přesně o dva měsíce později prošla kulka centimetr od srdce Kernese,“ píše autor.

Dalším výrazným faktorem prý bylo setkání tisíců přívrženců Euromajdanu, mezi nimiž byli i fotbaloví chuligáni, kteří se v době sjezdu v Charkově setkali přímo před budovou, kde se konal sjezd deputátů.

„Regionální elity se ve výsledku rozhodly, že bude jednodušší nestavět se na odpor, ale domluvit se s novou kyjevskou vládou. Sjezd byl tak rozpuštěn bez jakéhokoli výsledku, který by mohl dospět ke konečné rezoluci. Jednoduše si netroufli jít do přímého konfliktu a raději obětovali Janukovyče. Dobkin i Kernes získali za odměnu pozice v nové kyjevské vládě,“ tvrdí historik.

K moci se dostávají „marginálové“

„Neochota elit ze Strany regionů – nebo, jednodušeji řečeno, regionálních baronů – jít do střetu s centrální vládou, měla dalekosáhlé důsledky. Jihovýchod přišel o veškerou kredibilitu a po neúspěšném sjezdu v Charkově se do popředí dostali ‚politici‘ druhé kategorie, kteří využili nespokojenosti obyvatel těchto oblastí. Řeč je zde o lidech jako Pavel Gubarjev, Denis Pušilin, Alexandr Zacharčenko a další,“ píše ruský historik.

Toto dále vedlo k rozpadu jednotného centra opozice proti nové kyjevské vládě; od této doby se všichni starali jen o vlastní „přežití“. To přirozeně pouze usnadnilo práci Kyjevu, který se tak nemusel potýkat se silnou opozicí.

Konečným důsledkem charkovského sjezdu byla podle historika ruská invaze na Krym.

„Rusko bylo naprosto rozčarováno neschopností politiků ze Strany regionů a rozhodlo se jednat samostatně, což v tomto případě znamenalo anexi Krymu. Dá se tedy říci, že ztráta Krymu ze strany Ukrajiny byla přímým důsledkem zbabělosti regionálních elit na jihovýchodě země,“ tvrdí historik.