Další příběh Jiřího Kajínka se týkal „doživoťáka“ jménem Dušan Kazda. S ním se setkal ve věznici v Karviné, kde v nově otevřené části pro doživotní vězně bylo pouze pět, přičemž další tři Kajínek popsal jako „skutečnou kreaturu“.

S Kazdou navázal celkem přátelský vztah, a v této sestavě absolvovali téměř tři roky. Při rozhovorech se dostali i k činu, za který seděl. Média jeho případ shrnula lapidárním titulkem: Dušan Kazda zasekl do čela faráři sekeru.

Kajínek vyslechl příběh drobného zlodějíčka, který se vrátil domů z basy a nebyl vítán. Otec pro něj prý neměl slova uznání. Zklamala jej i rodina jeho přítelkyně, kde musel stále dřít na baráku. A došel k závěru, že mu bylo lépe ve vězení, kde po něm nikdo nic nechtěl. A začal přemýšlet, jak by se tam vrátil.

Spojilo se to s nenávistí k církvi, kterou na moravském venkově začal pociťovat. A tak vzal sekeru a s ní šel zabít faráře.

Po činu jej ale překvapilo, že jeptišky a církevní hodnostáři chodí k soudu a zajímají se o něj. On napsal dopis arcibiskupu Graubnerovi, který mu odpustil.

U soudu ani státní zástupce nechtěl, aby recidivista dostal za vraždu doživotí. „Ale ten soudce chodil po Olomouci a už dopředu všude vykládal, že mu dá doživotí,“ líčil Kajínek. On sám přitom ví, že s českými soudci je možné úplně všechno, ale to mu přišlo divoké.

Odsouzenec se ani neodvolával, protože měl radost, že jde do vězení. Tam se na základě zážitků od soudu obrátil na víru a dokonce přímo ve věznici v Karviné proběhlo jeho biřmování, které osobně prováděl arcibiskup Graubner.

Do vězení za ním pravidelně jezdil kněz a Kajínek se dozvěděl, že společně začínají plánovat žádost o milost prezidentu republiky, po které by se Kazda uchýlil do kláštera. O tuto možnost usiluje doteď, zatímco Kajínek už je na svobodě.