„Každopádně není možné říkat, že si budeme vybírat. Vezměte si, že když jsme brali uprchlíky z Bosny, většinou šlo o muslimy a nikdo to tehdy neřešil. Můžete namítnout, že byla jiná doba a neexistoval teroristický Islámský stát, ale to náboženství je přece pořád stejné. Nevím, kde se bere ten zbytečný strach a kdo ho posiluje,“ poznamenává dáma. Uprchlíky navíc prověřují tajné služby a může to dělat i policie. V tomto směru funguje i mezinárodní spolupráce, takže nás příslušná místa snad dokážou ochránit.

Svou roli tu může hrát neznalost, neboť my neznáme uprchlíky a oni neznají nás. A neznalost může být jedním z kořenů strachu. Uprchlíci jsou ale podle Sládkové lidé jako my, nemusíme se jich bát, a pokud tady budou chtít žít, budou se chovat normálně. K emigraci se totiž většinou rozhoduje střední vrstva, která vede běžný život. Ti nejchudší na to nemají peníze.

Přitom ale v žádném případě neplatí, že by do Evropy mířila většina Afričanů. Lidé, kteří prchají z válečných zón, zůstávají velmi často na svém kontinentu. Otázkou je, co se stane, až se ještě víc zhorší životní prostředí. Lidé, kteří jsou dnes nuceni chodit tři kilometry pro vodu, budou muset jednoho dne chodit 15 kilometrů a možná si řeknou, že svůj domov raději opustí nadobro.