Zdá se, že pandemie skončila a můžeme zapomenout. Nad takovým „mávnutím rukou“ u věci, která nám zásadně zasáhla do běžných životů, ale jen tak zapomenout nesmíme, upozorňuje na svém facebooku důrazně psycholožka Hronová: „Současnou společnost charakterizuje všemožné vyhýbání se těžkostem. Chceme si uchovat dětskou víru, že bolest, zodpovědnost a nepříjemné pravdy lze donekonečna odsunovat,“ všímá si naší tendence odsouvat události uplynulých let.

Přitom podle ní covidová krize představovala nejzásadnější změnu a otřes zavedeného způsobu života za mnoho let. „Mnoho lidí přišlo o podnikání, které předtím dlouho budovali, lékařské úkony se odehrávaly v obchodních centrech a směňovaly se za tenisky či vstupenku do běžného života. Před rokem touto dobou probíhala tvrdá diskriminace neočkovaných lidí, ač již bylo zjevné, že minimálně přenosu viru ani onemocnění očkování nebrání. Proběhly události, které bychom ještě před několika lety považovali za nemyslitelné. Většina dospělých se nějak oklepala, hůř to zvládli mladí lidé. Množství dětí a dospívajících, kteří už svůj život nezvládají bez odborné pomoci, dostalo systém psychologické a psychiatrické péče na hranu,“ připomíná Hronová.

Poté, co akutní ohrožení odeznělo, by měla proběhnout celospolečenská reflexe toho, co a proč se stalo, jen tak se přesto můžeme přenést, posunout do dalších etap našich životů: „Stejně jako v osobním životě nebo rodinném systému, dojde-li k selhání, bolestnému traumatu či velkému otřesu zavedeného řádu, v zájmu uchování či znovunavrácení zdraví je třeba nejprve pravdivě pojmenovat, co se stalo. Poté je možné pochopit, odpustit, je-li třeba i oplakat své ztráty a pohnout se dál. V rodinách, kde reflexe neprobíhá, dochází k zablokování vývoje. Pod povrchem se hromadí negativní emoce.