Když chybí tuny „papíru na zadek“…

Sedíme v sálku muzea a pracovník pouští nejprve dobové zpravodajství – série spotů se jmenuje „Nemáme, nemáme, nemáme“. Televizní reportér zjišťuje, proč v obchodech není kečup. „Kvůli nedostatku ve výrobě víček,“ dozvídáme se. Co hůř, není toaletní papír. Fronty na něj jsou až ven z obchodů. Na všechny se stejně nedostane. „Z nesocialistických zemí jsme nechali dodat 1 tunu toaletního papíru,“ odpovídá v reportáži pověřený pracovník. Potřeba přitom bylo přitom 3 až 5 tun.

Jeden z návštěvníků výstavy mi říká: „My jsme se utírali Rudým právem. Muselo se trochu namačkat, a šlo to…“ Na televizáckou otázku, co by si lidé v obchodech přáli, jedna z respondentek na mikrofon odpovídá: „Aby bylo zboží na pultech, a ne pod pultem!“

Po skončení videopředehry průvodce, historik Jiří Kopica, podotýká, že toto pouštějí hostům jako upomínku toho, co lidé na konci 80. let prožívali kvůli neefektivnímu socialistickému hospodářství. „Postupně se to zadrhávalo a vyjma Rumunska či Albánie to k podobnému konci spělo všude. Když sestavíte mašinu, která pomalu rezne a rezne, tak jednou zatuhne celá...“ podotýká.

To ale ještě není to nejdobrodružnější, co čeká na hráče politicko-historické únikové hry „Únik z totality“, kterou si lze vyzkoušet v hlavní budově chomutovského muzea v ulici Palackého 86.

Startujeme. Vyhrajeme revoluci?

Vylosovali jsme si barvu trasy, kterou budeme hrát. „Nejtěžší je modrá,“ podotýká studentka Valerie Trnková, která už má únikovku jednou za sebou a dnes si ji ráda zašla zahrát s námi. My vytahujeme červenou trasu.

„Smyslem hry je sbírat barevné klíče, s kterými na konci zazvoníte na Národní třídě. Na začátku dostanete obálku, kde máte první indicii (nápovědu). K tomu i první černý klíč a první dílek puzzle – sbírají se i části puzzle, z kterých si na konci potřebujete složit kód pro odemčení posledního zámku. Bez toho se nedostanete dál,“ instruuje nás náš dnešní průvodce Jiří Kopica.

Černé klíče nás mají pustit do zamčených skříněk a šuplíků, v nichž vždy najdeme další úkol. Do příslušné kóje, ze stanoviště na stanoviště, se dostaneme na základě nové indicie. Jsou mezi nimi hádanky složené do veršů, různé druhy šifer, matematická úloha, dřevěný hlavolam, dětská skládačka a podobně. Pro některé textové úkoly lze najít nápovědy i v textu panelu, který visí v „pokoji“, v němž se aktéři právě nacházejí (podívejte se níže do Fotogalerie).

Zároveň se měří čas. „Když časomíra začne pípat dříve, než se dostanete do cíle, prohráli jste,“ upozorňuje muzejník, když nám nastavuje hodinový limit, který máme na to, abychom byli na Národní třídě včas a revoluci „vyhráli“.

„Paní Zagorová, je to milá holka…“

Hledáme pokoj, do kterého nás směruje první slovní hádanka. Jako hráči máme pocit, že nebude čas si kóji prozkoumat jako expozici a pročíst zajímavosti na pověšených panelech. „Výstavu si pak můžete prohlédnout ještě znovu, klidně několikrát, vrátit se,“ ubezpečuje průvodce a přidává informaci: „Na některých skříňkách je uvedeno ‚Otevři‘, takže ty můžete ještě otevřít a najít další kousky ze socialistického hospodářství.“

V tomto směru překvapí třeba jeden z artefaktů, které poskytl truhlář Rýzner. „Spolupracoval s námi na výstavě, Z nějakého důvodu také sbíral řadu tehdejších věcí: Například toaletní papír támhle ve vitríně. Není běžné, aby si člověk třicet let nechával toaletní papír. Možná zůstal někde na chalupě či podobně, tak nějak to většinou vzniká…“ prozrazuje kuriozitu.