„Proč se tedy nic neděje? Předně je to tím, že pracující lidé jsou paralyzovaní strachem ze ztráty práce a mzdy, kterou nyní mají. Dříve to byli právě oni, kdo stál za reformami, včetně oblasti minimální mzdy, čtyřicetihodinového pracovního týdne, podpory v nezaměstnanosti a podobně,“ píše Reich s tím, že tomu nyní už tak není, protože lidé se neodváží vystoupit. „To poslední, co by chtěli, je dělat problémy a riskovat ztrátu toho mála, co jim zbývá. Navíc byl zdecimován hlavní prostředek jejich ochrany, kterým byly odbory. Ještě před 40 lety v nich byla více než třetina pracujících v soukromém sektoru, nyní to je méně než sedm procent.“

Dříve byli motorem společenských změn studenti, ti jsou nyní ale poměrně umírnění. Tíží je totiž dluhy, ty od roku 1999 vzrostly o více než 500 procent. „Dluhy studentů navíc nejsou dotčeny osobním bankrotem a trh práce pro čerstvé absolventy je nadále velmi slabý. Výsledkem je i to, že rekordní počet jich v současné době žije s rodiči. Reformátoři a revolucionáři ale nechtějí žít s rodiči a bát se toho, že je zatíží dluhy a neschopnost získat práci.“

 Reich dochází k závěru, že není možné, aby nadále rostl podíl, který mají na celonárodních příjmech a bohatství ti nejbohatší, zatímco průměrná domácnost chudne, jedno z pěti dětí žije v chudobě a mocné peníze si přivlastňují demokracii.

„V určitém okamžiku už bude mít společnost dost a ekonomiku i demokracii si vezme zpět. Reforma je sice méně riziková než revoluce, ale čím déle budeme čekat, tím bude její pravděpodobnost klesat,“ varuje závěrem bývalý americký ministr práce, který nyní působí na University of California.