Vojáci NATO jsou na Ukrajině, ruští špioni prý mají zálusk na cíle v Evropě. Rusko chystá cvičení na přípravu taktických jaderných zbraní a tak dále. Když vyvoláme reminiscence z minulosti, jak blízko je dnes Evropa od třetí světové války?

Já jsem historik a zabývám se minulostí. Odpověď na tuto otázku hledejte u prognostiků. Bohužel, současná situace je natolik specifická, že hledání reminiscencí se míjí s realitou.

Jak je na válku připravena česká armáda, potažmo česká společnost?

Málokterá armáda v celých lidských dějinách byla na válku opravdu připravena, o společnosti jako takové vůbec nemluvě. Pomineme-li maďarskou, berlínskou a kubánskou krizi, tak ve 20. století byla naše armáda nejblíže vojenskému konfliktu na konci září 1938. Tehdy se armádnímu vedení podařil spíše velký než malý zázrak. Během jediného týdne přešla branná moc na válečný stav, dokázala vyzbrojit a vystrojit více než milion záložníků, sestavit čtyři desítky divizí a téměř dvě desítky velitelství sborového a armádního stupně se všemi podřízenými jednotkami zbraní i služeb, rozvinout je podle operačního plánu a zásobit vším potřebným na několik týdnů boje.

To se v průběhu druhé světové války v tak krátkém čase nepodařilo nikomu zopakovat. Navíc jsme tehdy měli armádu, jež byla počty a výzbrojí na pátém až šestém místě v Evropě.

V současné době jsme v situaci, kdy máme dostatek pouze v jediné komoditě, v počtech generálů a plukovníků. V jejich množství na jednoho vojáka v celé Evropě bychom asi mohli stát na jednom ze stupňů vítězů. Jsem si jist, že této skvělé pozice bylo dosaženo jen díky enormním finančním nákladům. Nejsem si ale jist, zda by nám to v případě války nějak pomohlo.

Euroatlantický svět vůbec není tak jednotný, jak by se mohlo zdát. ParlamentníListy.cz informují o skandální fotce české ministryně obrany Jany Černochové a slovenského exministra obrany Jaroslava Nadě s hospodskou cedulkou „Slovákům a dezolé vstup zakázán“. Co vy na to?

Myslím, že to byly právě ParlamentníListy.cz, které před několika lety upozornily na existenci dobové pozvánky na schůzi Hitlerovy mládeže v Poděbradech, v jejímž záhlaví se nacházelo sdělení „Židům, psům a Čechům vstup zakázán!“ Takže nynější slovenský exministr a budoucí česká exministryně (v žádném případě zde nepředjímám, i naše současná vláda jednou skončí a paní ministryně získá tento titul) se mohou pyšnit dobrovolným zapojením do vcelku výlučného klubu.

Jak kdysi řekl jeden český politik: „Kdo z vás to má?“ Problém vidím jen v tom, zda nám orgány činné v trestním řízení ukážou, zda si všichni občané jsou před zákonem rovni, nebo zda si někteří jsou rovnější.

Není Jana Černochová asi nejemotivnějším ministrem obrany České republiky? Jaké to může mít důsledky?

Hodnotit emoce kohokoli mi poněkud nepřísluší, to bych nechal povolanějším. Spíše by mne zajímalo, zda je na tom Česká republika tak špatně, že si ministryně musí shánět poradce v zahraničí. Pan Naď je vystudovaný politolog, doktorský titul má z Akademie ozbrojených sil, hovoří anglicky a německy. Jako vzdělaný doplněk paní ministryně by tedy mohl vyhovovat odborně i jazykově, ovšem takových doplňků bychom u nás našli minimálně desítky.

Navíc nejvýznamnějším počinem dotyčného, ač se sám označuje za experta, bylo neúspěšné působení v ministerské funkci, prokázané výraznou volební porážkou. Takže nevím, zda se paní ministryně jeho angažováním připravuje na blízkou budoucnost, či zda se náhodou nezhlédla v ruské carevně Kateřině II., jež si z daní vydržovala v různých funkcích vícero milců (a zde trvám na onom slově o pouhých pěti písmenech).

K Janě Černochové zveřejnily ParlamentníListy.cz i toto. „Před ní bylo na obraně ministrů osmnáct a většinou naprostý hlupáci. Nevěděli a nedělali vůbec nic. Za třicet let nebyli schopní obměnit techniku tak, aby už vojáci nemuseli používat to sovětské harampádí. F-35 jsou nadzvuková letadla páté generace, takže to nejlepší. Obranu pořád podceňujeme. Nikdo nás nebombarduje, tak jsou všichni v klidu, ale ono to tak nemusí být pořád!“ To nám řekl starý brigádní generál letectva Zbyněk Čeřovský. Nemá z pohledu české armády nakonec pravdu?

No, tehdy ještě podplukovník Čeřovský zastával v letech 1966 a 1967 funkci náčelníka štábu 18. stíhacího bombardovacího leteckého pluku. Pokud je mi známo, tento pluk užíval modifikované sovětské letouny Mikojan MiG-15 / MiG-15bis. Nevím, zda v té době dotyčný označoval výzbroj pluku za „sovětské harampádí“. Pravdou však je, že prototyp letounu MiG-15 vzlétl v prosinci 1947a letadla pluku, vyrobená u nás v licenci, byla stará deset a více let. Onen 18. pluk byl dokonce v roce 1967 zrušen, neboť na jeho přezbrojení modernější technikou prostě nebyly finanční prostředky. Takže věřím, že pan generál Čeřovský má se „sovětským harampádím“ značné zkušenosti.

Ovšem zdá se, že si nevšiml, že poslední bojová letadla sovětského původu byla z naší armády vyřazena v roce 2005, přičemž je nahradily švédské stroje JAS-39 Gripen. Dotyčný tedy poněkud zaspal (asi při svém přechodu od bývalého leteckého důstojníka k šéfbachařovi). To jeho „sovětské harampádí“ v letectvu nemáme téměř již dvě desetiletí. Někteří ministři obrany v minulosti tedy přece jen něco dělali.

O stroji F-35 a jeho kvalitách hovořit nemohu a nechci, neboť mi to nepřísluší. Ale v odborných diskusích jsem zaznamenal celou škálu tvrzení, včetně toho, že spolu s ním získá naše armáda opět nosič jaderné zbraně. Problémem pro mne je ovšem skutečnost, že první letouny F-35 k nám dorazí snad někdy po roce 2030 a nikdo neví, zda tyto stroje budou ještě na výši.

Nedávno se konala z popudu Muzea paměti XX. století bez větší reklamy debata k uvedení knihy Koněv. Sovětský maršál a jeho pražský pomník. Jak to tam vypadalo?

Prostředí bylo opravdu komorní a návštěvnost také. Přesto však prezentace byla na solidní úrovni a během ní zaznělo několik vcelku zajímavých informací. Ostatně publikace sama přináší dost podnětů umožňujících pohlížet na celou problematiku, kterou název plně vystihuje, bez výrazných emocí a se znalostí věci. Což v minulosti rozhodně neplatilo.

Takže nakladatelský počin Muzea paměti XX. století považuji za pozitivní. Jako autor nedávno vydaných dvou svazků Kronika republiky představujících české dějiny v období 1914 až 2020, považuji vznik onoho muzea za dobrý počin. První vlaštovky sice jaro nedělají, ale pokud si tato muzejní instituce udrží předem nastavenou laťku (případně ji bude dále zvyšovat), může pro zvýšení obecného povědomí o našich moderních dějinách udělat mnohem více než některé údajně renomované ústavy s násobným finančním krytím.

Napsal jste Koněvovu biografii. Měla být ta socha „schována“, nebo ne?

Koněvovu biografii jsem opravdu před čtvrtstoletím napsal. Nakladatel na knize neprodělal, ovšem bestsellerem se nestala. Teprve po deseti letech byla využita desítkami kolegů i „kolegů“, kteří se začali k oné osobě vyjadřovat jako údajní experti. Přitom prakticky všichni používali pouze pečlivě vybrané výňatky, jimiž dokazovali to či ono. Málokdo však přiznal, kde ke svým informacím přišel. Zvláště někteří patentovaní vykladači moderních dějin a tvůrci různých vysvětlujících tabulí tuto knihu vykrádali zcela bez skrupulí. Proto jsem se knihu rozhodl vydat znovu, a musím říci, že si ji koupilo více čtenářů než před oním čtvrtstoletím.

Problém našich soch je letitý a asi nejlépe jej představili již v šedesátých letech pánové Šimek a Grossmann: „Naše rodina patřila ke kulturním pilířům města. Otec se účastnil stavby jistého pomníku na Letné a strýc jej boural.“ Nejen sochy takzvaného politického typu jsou velmi vděčným prvkem pro politiky, kteří mají při instalaci a při odstraňování možnost řečnění. Navíc jsou lukrativním lákadlem pro umělce, neboť odměny za zhotovení jsou více než štědré. A je jedno, zda to byl Koněv na konci 70. let, nebo Entropa nedávno. Naštěstí máme naději na změnu, neboť zavedení statutu umělce umožní vyplácet peníze vydřené z daňových poplatníků průběžně, bez nutnosti tvorby pomníků či laviček, jež se nejprve slavnostně instalují a později méně slavnostně likvidují.

Mohu mít pochopení pro ruské představitele, kteří berou Koněva jako symbol osvobození českých zemí od nacismu na jaře 1945, zároveň si však dovoluji tvrdit, že můžeme chápat Gajdu jako symbol osvobození ruské východní Sibiře od bolševismu v létě 1918. Přičemž Koněvovo uvítání Pražany bylo podobně nadšené jako uvítání Gajdy obyvateli Irkutska. Pokud tedy ruská strana požaduje Koněvovo navrácení na piedestal, mohla by se navrhnout určitá reciprocita. Ruská strana tvrdí, že Koněvovým odstraněním urážíme památku padlých sovětských osvoboditelů. Ovšem hroby padlých z roku 1945 stále existují a jsou udržovány, na rozdíl od hrobů padlých z roku 1918, jež byly z velké části zničeny. A Koněvova socha se dočká umístění v expozici Muzea paměti XX. století, kde nebude sloužit jako ideový či ideologický prvek, ale jako příkladná dobová reálie.

Muzeum paměti XX. století mi připadá jako bytost z pohádky. Každý o něm ví, ale nikdo neví, jak vypadá, kde sídlí a tak. Co to?

Muzeum vzniká na zelené louce, jemu předurčené prostory čeká rozsáhlá stavební úprava. Přesto se již dokázalo představit několika publikacemi věnovanými poněkud ožehavým prvkům minulosti. Pokud v tomto trendu vybuduje i svoje expozice, vidím jeho budoucí existenci jako smysluplnou.

A nyní bych se chtěl dostat k symbolům české státnosti. Bez širšího povědomí byl do německých Drážďan vyvezen Korunovační kříž, zvaný též Zlatý ostatkový kříž. Ten měl prý z vůle Karla IV. ochraňovat země Koruny české. Část společnosti s tím nesouhlasí. Co vy na to?

Ostatky světců a jejich ochranná role je věcí víry, tedy vysoce soukromou záležitostí každého jedince. Navíc se odborně necítím dostatečně fundován, abych se touto problematikou zabýval, takže pouze dvě poznámky. Ten kříž opravdu nikdy v minulosti neopustil zemi, neukradla jej ani švédská soldateska při plundrování levobřežní části Prahy v roce 1648, ani jej do svých sbírek nezařadil říšský maršál Göring, který jako umělecký fajnšmekr vykrádal muzea a galerie v celé okupované Evropě.

Za druhé bych chtěl připomenout skutečnost, že český král na zhotovení kříže a získání ostatků vynaložil nemalé finanční prostředky, pocházející z českých zemí, nikoli z říše. Takže vstupné za zhlédnutí tohoto mimořádného uměleckého díla by mělo být placeno v českých zemích, nikoli mimo. Ostatně Francouzi také nejezdí s nejslavnějším Leonardovým obrazem po unii, ale kasírují zájemce pěkně doma.

Ten kříž má prý nesmírnou symbolickou hodnotu a bez jeho ochrany může být v Česku zle. Jak vy, jako historik, posuzujete podobná tvrzení?

Zde jde o symbol a symboliku, navíc bytostně spjatou s vírou, takže historikům komentář nepřísluší. Ovšem jeden symbol hodný komentáře zde je a souvisí s datem. Prezident České republiky si kvůli tomuto exponátu vyjel do Němec, naštěstí jeho dopravní prostředek zastavil již v Drážďanech, takže nešlo o opakování cesty jednoho z předchůdců, kterého dovezli až do hlavního města. Problémem je ale skutečnost, že obé se odehrálo v březnových dnech, ač od sebe vzdálených přesně pětaosmdesát let.