Hned v úvodu prozradila, že jí děda hodně vyprávěl o druhé světové válce. Byl hrdý, velmi miloval Prahu a velice rád tam jezdil, protože ho vždy vítali velmi přátelsky a vřele. Pokud si pamatujete na záběry z osvobození Prahy, kde se objevilo obrovské množství šeříků. Prakticky všichni občané Prahy byli na ulici,“ vyprávěla Maršálova vnučka.

Kromě Prahy prý také rád jezdil do Karlových Varů.

Odpovídala také na otázku, jak se cítí po rozepřích kolem pomníku jejího dědečka. „Jaké mám pocity? Samozřejmě hořké. Náměstí Interbrigády je velmi hezké místo. Musím zdůraznit, že ten pomník je českým majetkem, ten jsme tam neumístili my. Pokud ho chce česká reprezentace někam přesunout, tak jen prosíme, aby to bylo na důstojné místo.

K muzeu totality, kde by Koněvova socha mohla stát, prý dědeček neměl žádný vztah. „On byl voják a plnil rozkazy,“ zdůraznila Jelena Gelijevna.

Jednou z možností by teoreticky bylo i odvést sochu do Ruska. Ale ať chceme, nebo ne, její dědeček prý osvobodil Prahu. Proto by jeho socha měla stát v Praze.

„Víte, v Rusku on je doma. V Rusku k takovým aktům vandalismu asi nedochází, ale co není, může být, svět se mění. Ale znovu opakuji, on osvobozoval Prahu, takže nechť zůstane v Praze, ale musí to být na důstojném místě. Mohou to být např. Olšanské hřbitovy, kde jsou pohřbení padlí sovětští vojáci,“ poznamenala Jelena Gelijevna.

Zdá se jí, že dnes žijeme v době, která se podobá studené válce. „Dnes žijeme v situaci podobné studené válce, takže když je možné někde kousnout, tak se někde kousne. Proto si myslím, že to není proti Koněvovi, ale je to proti Rusku,“ vyjádřila svůj názor maršálova vnučka.

Pozornost věnovala také maďarskému povstání v roce 1956. Jelena Gelijevna má za to, že v Maďarsku nešlo o to, že by Maďaři toužili po svobodě. Vidí to tak, že se tam chtěli k moci vrátit nacisté. Jak na to přišla? Připomněla, že za druhé světové války bylo Maďarsko součástí nacistické koalice. A v roce 1956, jedenáct let po válce, se prý nacisté ozvali znovu.

„Bylo to boj nacistů, kteří nebyli v té době ještě všichni pochytáni, tam se děly strašné věci, lidé si párali břicha. A přítomnost sovětských vojáků to zastavila,“ poznamenala Jelena Gelijevna.

Jednoznačně odmítla, že by se její dědeček podílel na přípravě invaze do Československa v roce 1968. „Kdyby Československo bylo zemí NATO, tak bych to pochopila, ale my jsme tehdy měli společnou armádu,“ zdůraznila.

V srpnu 1968 ale její dědeček nebyl překvapen, byť se prý příprav invaze opravdu neúčastnil.