V posledních týdnech se stále častěji hovoří o rozsahu ukrajinského státu a jeho hranicích. Ostatně malá část dnešní Ukrajiny, Zakarpatská oblast, byla mezi válkami pod názvem Podkarpatská Rus součástí Československa. Jaké je vlastně české historické povědomí ohledně Ukrajiny?

V případě Ukrajiny je třeba zásadně odlišit její území a její metropoli, Kyjev. Kontakty mezi Prahou a Kyjevem, a to asi nejen obchodní, můžeme vysledovat až do 10. století. Český panovník Vladislav II. osobně navštívil Kyjev již roku 1148 během své nedokončené cesty do Svaté země. Kyjev také hrál významnou úlohu v moderních českých dějinách – v roce 1914 zde vznikla první jednotka legií, Česká družina, v roce 1943 se na jeho osvobození od německých okupantů podílela 1. čs. samostatná brigáda pod velením plukovníka Ludvíka Svobody.

Ovšem pojem Ukrajina a ukrajinský byl české společnosti až do počátku 20. století téměř neznám. V příslušných svazcích Ottova slovníku naučného jsou na toto téma pouze odkazová hesla směřující k pojmům maloruský a Malorusové.

Takže s pojmy Ukrajina a ukrajinský se jako první potkávali až naši představitelé zahraničního odboje a legionáři někdy od léta 1917?

Přesně tak. Počátkem listopadu 1917 se naše politické vedení dohodlo s ukrajinskou ústřední radou na neutralitě našich jednotek ve vnitropolitických střetech. Krátce nato ústřední rada vyhlásila vznik Ukrajinské lidové republiky se sídlem v Kyjevě, takže se legionáři náhle ocitli na území Ukrajiny.

Na konci prosince 1917 však ukrajinští bolševici vyhlásili vznik Ukrajinské sovětské republiky se sídlem v Charkově. Rychlý postup bolševiků přiměl ukrajinské představitele k dohodě s ústředními mocnostmi a po uzavření brestlitevského míru byla většina země postupně okupována německými a rakousko-uherskými vojsky. Naše politické vedení se ovšem dokázalo včas domluvit s bolševickými představiteli a všechny legionářské jednotky se podařilo evakuovat z Ukrajiny do Ruska. Tím skončily naše první kontakty s Ukrajinou.

Ukrajina však z map nezmizela...

Nezmizela, naopak pevně se v nich etablovala. Ovšem v období 1917 až 1920 vzniklo na jejím území tolik států a státečků, že je dosti složité je všechny registrovat. Přesto se ukrajinská delegace v roce 1919 zapojila do jednání mírové konference v Paříži a představila tam své územní nároky, s nimiž se můžeme seznámit na přiložené mapě.

Nároky jsou jedna věc, realita jiná. Jak to vše nakonec dopadlo...

Rozhodující byly dva prvky – vítězství sovětského Ruska nad domácími oponenty v občanské válce a porážka téhož ve válce s Polskem. Západní a jihozápadní hranice sovětské Ukrajiny tak byly dány rižským mírem v březnu 1921. Hranice mezi sovětským Ruskem, sovětským Běloruskem a sovětskou Ukrajinou se vyvíjely dosti dlouho a definitivně byly stanoveny po předání Krymu Ukrajině v únoru 1954.

A ony západní a jihozápadní hranice, ty jsou dnes přece zcela jinde než v meziválečném období...

Zde sehrál hlavní úlohu takzvaný pakt Molotov – Ribbentrop ze srpna 1939, znamenající sovětskou expanzi nejen vůči Polsku o měsíc později, ale také vůči Rumunsku v létě 1940. Definitivní vymezení hranic na západě pak přinesla Postupimská dohoda, jež stanovila nové hranice Sovětského svazu vůči čtyřem evropským státům – Polsku, Československu, Maďarsku a Rumunsku. Při této příležitosti mezinárodní společenství také akceptovalo „dobrovolné“ předání Podkarpatské Rusi.

Hranice Ukrajiny tak fakticky vznikly v Moskvě, buď na základě sovětské expanze, nebo jako výsledek umělého rozdělování území. Nemají proto ani přirozený, ani historický základ. Jejich právním podkladem jsou jak helsinská Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v létě 1975, tak Bělovežské dohody z prosince 1991, případně také minské dohody ze září 2014 a února 2015. Přitom tyto mezinárodní dohody již buď výrazně zastaraly, nebo byly do určité či značné míry zpochybněny.