Nejprve hovoří o Německu, kde podle něj jeho politici vtiskli Unii svoji představu o takzvané zelené tranzici, která se s velkým rachotem zhroutila. „Přechod na bezuhlíkovou ekonomiku měl zajistit uhlíkový plyn, samozřejmě z Ruska,“ poznamenal Půr s tím, že když se ukázalo, že tato představa je kvůli ruské invazi na Ukrajinu obtížně naplnitelná, přišlo Německo – a následně EU – s plány na vybudování obrovského vodíkového průmyslu.
„Je to věc, o níž se nediskutuje – na evropské úrovni se bere za jisté, že časem vyměníme ruský plyn za vodík. Pojďme tyto představy poměřit s realitou. Jak nedávno ve svém článku upozornil web BBC, není to zdaleka poprvé, kdy vodík vyvolává velké naděje. První takovou vlnu jsme zažili v 70. letech minulého století a druhou v 90. letech. Jednou se ale objevila ropná krize a podruhé obavy z klimatické změny. Vodík boom nezažil navzdory siláckým prohlášením. Proč by to tedy tentokrát mělo být jinak?“ ptá se Půr a hovoří o třech typech výroby vodíku – zeleném, šedém, modrém.
„Je zjevné, že existují v zásadě tři možnosti, jak to s evropskými plány může dopadnout. První je, že EU projde skutečně zásadní revolucí a za sedm let postaví masivní vodíkové hospodářství. Při této představě mi na mysl přišlo, že jen dálnici D1 jsme opravovali deset let, ale nebuďme hned škarohlídi. Druhou možností je, že vodíkové hospodářství přijde, jeho podstatnou částí ovšem bude šedý vodík, což budeme bohorovně přehlížet. Poslední variantou je, že téma vodík je jen ‚odstínění‘ problému v době energetické krize, a až se situace na mezinárodním poli uklidní, plyn se vrátí s plnou parádou,“ dodal Půr.
„Ty dvě obrovské trubky na dně moře jsou velkým lákadlem, obzvlášť ve chvíli, kdy cena klesne, což se nepochybně stane. Tak si lze při troše představivosti vyložit i váhání německé vlády odložit vypnutí jaderných elektráren. Skutečně nikdo nepochybuje, že vypnutí je nesmysl, odklad si dokonce přeje německá veřejnost, což je změna oproti minulosti, ale politici stále váhají. Mohu se mýlit, ale domnívám se, že tento postoj definují ty dva plynovody na dně Baltského moře. Ostatně když se podíváte na aktuální výrobu elektřiny třeba v Česku a Německu, tak plynové elektrárny jedou naplno. Bez ohledu na možný nedostatek plynu v blízké budoucnosti či nenaplněné zásobníky,“ uvedl Půr a hovořil o paradoxu dnešní doby, že sice mluvíme o konci ruského plynu, ale nevidíme, že by se odehrávala skutečná změna. Druhým paradoxem je pak podle jeho slov fungování obchodu s emisními povolenkami.
„Celý systém obchodování s povolenkami zcela zjevně selhal, cenu táhnou spekulanti, vývoj na burze zatěžuje nejen firmy, ale i obyvatele a hlavní důvod, proč celý systém vznikl, není naplňován. Zatím téměř neslyšíme, že bychom něco, co nefunguje, měli ukončit. Opět tak lze politiky EU podezřívat, že se po uvolnění situace hodlají vrátit k ‚business as usual‘. K nefunkčnímu řešení, které jim pouze umožní demonstrovat určitou ideologii. A to v situaci, kdy ekonomové, analytici a mnozí další upozorňují, že existuje mnohem jednodušší a elegantnější způsob, jak promítnout externality CO2 do ceny produktu či služeb. Tím není nic jiného než uhlíková daň, které se politici celkem oprávněně bojí. Ale jak potom máme brát jejich plány a sliby vážně, když o něčem mluví, ale nečiní nic k naplnění takového závazku? Jak máme brát vážně někoho, kdo přijímá nefunkční řešení pouze s cílem demonstrace vlastní ideologie? A konečně, jak máme brát vážně někoho, kdo z ideologických důvodů popírá fyzikální zákony?“ zeptal se závěrem.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
