„Celou dobu od 17. listopadu až do Vánoc jsem proseděl a proležel u televize v Kanadském Torontu a byl jsem úplně bez sebe údivem a radostí. Věděl jsem, že systém, který byl nazýván socialismem, musí jednou skončit, protože není schopen splnit své vlastní deklarace a mění je v pravý opak. Slova jako ‚svoboda‘ a ‚demokracie' v něm, jako u Orwella, nabyla nového významu, přesně opačného, než znamenala kdysi. Ekonomika pracovala z posledních sil, systém neměl budoucnost,“ zmínil úvodem svých vzpomínek Haas. Dodal, že čekal konec, ale ono to přišlo skoro jako blesk.
„Měl jsem radost, když Peter Jennings a další moderátoři největších amerických televizních sítí přenesli své štáby do Prahy a vysílali hlavní večerní zprávy z balkonu hotelu Jalta a když i vnitroamerické zprávy dne měly v pozadí sochu sv. Václava a živé Václavské náměstí.
A přiznám se, že jsem mnoho věcí, které tehdy zněly z Prahy, ‚nepřečetl‘ zcela správně. Heslo ‚Nejsme jako oni‘ jsem nepochopil vůbec,“ řekl. Myslel si, že to znamená, že Češi a Slováci nebudou živelně věšet komunisty na lucerny a že viníci toho zla, které národ zažíval čtyřicet let, budou poctivě, spravedlivě a podle zákonů souzeni a odsouzeni.
„Že budou souzeni viníci zločinů, kterých se dopustili na národu a na jeho občanech a k těm, kdo se osobně neprovinili, bude národ velkorysý. Že se budeme společně snažit zahojit rány, které národ rozdělovaly,“ zmínil. Dopadlo to podle něj jinak. Ze skutečných zločinců nebyl odsouzen podle něj nikdo, třetině národa je pak vyčítáno, že byli ve straně, nebo že pracovali pro nějakou instituci, kterou si spojujeme s minulým režimem. „To, co dělali posledních téměř třicet let, neplatí. Jsou to prostě komunisté a hotovo. Žádný trest viníkům a trochu věčné špíny na všechny. Promiňte, na všechny ne. Někomu bude členství ve straně nadosmrti vyčítáno, nebo členství jeho nebo jejího partnera, nebo rodiče. U někoho to kupodivu nikomu nevadí. A premiérem si zvolíme někoho z StB,“ uzavřel se slovy, že jsme trochu schizofrenní národ.
Bývalá mluvčí Vrchního státního zastupitelství Irena Válová se rozepsala, velmi kriticky, po zhlédnutí projevů z Albertova. „Přátelé, mám takový dotaz: Vystoupí v dnešním defilé trapnosti v Praze také někdo jiný než komunista, příslušník StB, bývalý komunista a současný akademický kariérista nebo student právě prolézající řití establishmentu, to znamená těm výše jmenovaným? Nevíte, jaký je další program? Jsem poněkud zmatena, začala jsem si totiž poslouchajíce ty proslovy připadat jako 17. listopadu 1989,“ rýpla. Na Albertově vystoupili rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, rektor Masarykovy univerzity Brno Mikuláš Bek či expremiér Petr Pithart.
„Poslouchám tu ‚petici‘ z Albertova. Já se řežu. Já vidím sjezd SSM, či shromáždění studentů k výročí VŘSR...“ rýpl si rovněž do shromáždění na Albertově Petr Suchánek.
Servítky vůči dalšímu vystupujícímu, studentu Lukáši Kostínkovi z Právnické fakulty UK, si nebral ani spisovatel Bruno Solařík. „Na Albertově dnes nějaký studentský euroúředník jménem Lukáš Kostínek se sebevědomým výrazem elitního předpapaláše přečetl z papíru projev, za který by se nemusel stydět kterýkoli místopředseda okresní organizace SSM před rokem 1989, a tu hanebnou snůšku výchovných floskulí à la ‚Vzdělávejme se!‘ a ‚Neseďme doma‘ zakončil supernarcistním výrokem: ‚Já sám se tím snažím řídit. A co vy?‘ Pokud jde o mě – známého odpůrce násilí –, kopl bych ho do koulí a šel bych si po své práci. A co vy?“ otázal se.
Bývalý radní pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek připomněl na svém facebookovém profilu dva texty o Petru Pithartovi, které proti němu napsal v roce 2000.
„Křesťanskou církev vystavěl svatý Pavel poté, co se udála jeho přeměna z krvavého křesťanobijce Šavla v zapáleného šiřitele nové víry Pavla. I z Písma se tak dozvídáme, že člověk má právo během života změnit své názory. Jenže by se to asi nemělo dít příliš často. I svatý Pavel prodělal přeměnu pouze jednu. Když se tak rozhlížím po některých našich politických borcích, musím konstatovat, že svatého Pavla strčí hravě do kapsy,“ uvedl mimo jiné k „politické turistice“. „Takoví větry ošlehaní političtí turisté zvládnou během svých několika politických kariér třeba takovouhle anabázi: KSČ, OF, OH, SD, SD-LSNS, KDU-ČSL. Dvacet jedna písmen, skoro celá abeceda. Političtí turisté se však ke svým výkonům obvykle nehlásí. Naopak. Z jejich úst se vám dostane vysvětlení, že se vlastně po celou dobu jednalo o jednu partaj, jedny a tytéž lidi. A říkají to i v případech, kdy to objektivně není pravda,“ podotkl Štěpánek.
„Ne, opravdu nikomu nevyčítám, že během svého života změnil názory. Dokonce se ani nepohoršuji nad tím, když se taková změna názorů projeví – pokud se to neděje příliš často – jako výměna politického dresu. Vadí mi však lidé, kteří si o sobě myslí, že za všech okolností a všech režimů jsou to právě oni, kdo jsou povoláni a vyvoleni, aby na kůru zpívali první hlasy,“ uzavřel.
Celé příspěvky:
Tomáš Haas
Co jsem dělal 17. listopadu?
Já jsem celou dobu od 17. listopadu až do Vánoc proseděl a proležel u televize v Kanadském Torontu a byl jsem úplně bez sebe údivem a radostí.
Věděl jsem, že systém, který byl nazýván socialismem musí jednou skončit, protože není schopen splnit své vlstní deklarace a mění je v pravý opak. Slova jako "Svoboda" a "Demokracie" v něm, jako u Orwella, nabyla novéhovýznamu, přesně opačného než znamenala kdysi. Ekonomika pracovala z posledních sil, systém neměl budoucnost.
Čekal jsem konec, ale myslel jsem si, že systém se bude muset změnit a že bude změny odmítat tak dlouho, jak to jen půjde. A že se bude pomalu a se strachem z každé malé odkládané změny. A že pomalu "vyšumí do ztracena" a já se toho asi ani nedožiji.
A pak to přišlo, skoro jako blesk.
A já jsem udělal to jediné, co jsem udělat mohl. Seděl, nebo ležel u televizoru a fandil.
Bylo to napínavé.
Měl jsem radost, když Peter Jennings a další moderátoři největších amerických televizních sítí přenesli své štáby do Prahy a vysílali hlavní večerní zprávy z balkonu hotelu Jalta a když i vnitroamerické zprávy dne měly v pozadí sochu Sv. Václava a živé Václavské náměstí.
A přiznám se, že jsem mnoho věcí, které tehdy zněly z Prahy, "nepřečetl" zcela správně.
Heslo "Nejsme jako oni" jsem nepochopil vůbec.
Myslel jsem si naivně, že to znamená, že Češi a Slováci nebudou živelně věšet komunisty na lucerny a že viníci toho zla které národ zažíval čtyřicet let budou poctivě, spravedlivě a podle zákonů souzeni a odsouzeni.
Že budou souzeni viníci zločinů kterých se dopustili na národu a na jeho občanech a k těm, kdo se osobně neprovinili bude národ velkorysý.
Že se budeme společně snažit zahojit rány které národ rozdělovaly.
Dopadlo to jinak, odsouzen nebyl ze skutečných zločinců nikdo, třetině národa ještě po téměř třiceti letech vyčítáme, že byli "ve straně", nebo že pracovali pro nějakou instituci, kterou si spojujeme s minulým režimem.
To, co dělali posledních téměř třicet let neplatí. Jsou to prostě komunisté a hotovo.
Žádný trest viníkům a trochu věčné špíny na všechny.
Promiňte, na všechny ne.
Někomu bude členství ve straně nadosmrti vyčítáno, nebo členství jeho nebo jejího partnera, nebo rodiče.
U někoho to kupodivu nikomu nevadí.
A premiérem si zvolíme někoho z STB.
Jako národ jsme trochu schizofrénní.
Irena Válová
Přátelé, mám takový dotaz: Vystoupí v dnešním defilé trapnosti v Praze také někdo jiný, než komunista, příslušník stb, bývalý komunista a současný akademický kariérista nebo student právě prolézající řití establihmentu, to znamená těm výše jmenovaným? Nevíte, jaký je další program? Jsem poněkud zmatena, začala jsem si totiž poslouchajíce ty proslovy připadat jako 17. listopadu 1989.
Petr Suchánek
Poslouchám tu "petici" z Albertova.
Já se řežu.
Já vidím sjezd SSM, či shromáždění studentů k výročí VŘSR....
Bruno Solařík
Na Albertově dnes nějaký studentský euroúředník jménem Lukáš Kostínek se sebevědomým výrazem elitního předpapaláše přečetl z papíru projev, za který by se nemusel stydět kterýkoli místopředseda okresní organizace SSM před rokem 1989, a tu hanebnou snůšku výchovných floskulí à la „Vzdělávejme se!“ a „Neseďme doma!“ zakončil supernarcistním výrokem: „Já sám se tím snažím řídit. A co vy?“
Pokud jde o mě – známého odpůrce násilí –, kopl bych ho do koulí a šel bych si po své práci. A co vy?
Petr Štěpánek
Pravdoláskovní lžinenávistníci opět do popředí vystrkují Petra Pitharta. Moc se u toho bavím. Tyhle dva textíky jsem o něm napsal v roce 2000, když jsem proti němu na Chrudimsku kandidoval do Senátu.
Petr Pithart napsal pro Noviny Chrudimska (15. 4. 2000) moc pěkný článek o tom, že je třeba před senátními volbami vést férovou kampaň a nedávat rány pod pás. Nejen proto, že se to "nemá", ale hlavně, abychom my kandidáti neotrávili lidi. Což o to, se vším, co napsal, naprosto souhlasím. Jenže! Petr Pithart v roli propagátora férovosti píše, jak na toto téma už hovořil s panem Šloufem – kdesi jsem si přečetl, že spolu povečeřeli – a že se také setkal s panem Peckou a velmi krátce i se mnou. A to je právě to, co mě poněkud zaráží. Kdyby také alespoň jednou větou čtenářům prozradil, o čem jsme spolu mluvili, ani by mě nenapadlo psát tuto reakci. O co jde? Hned při oznámení své kandidatury o mně vypustil do světa, respektive do televize, rádíí a novin neférovou, leč docela "šikovně" motivovanou lež. A pak se mi – pro změnu – mezi čtyřma očima omluvil. Článek pro Noviny Chrudimska ale napsal pěkný!
Křesťanskou církev vystavěl svatý Pavel poté, co se udála jeho přeměna z krvavého křesťanobijce Šavla v zapáleného šiřitele nové víry Pavla. I z Písma se tak dozvídáme, že člověk má právo během života změnit své názory. Jenže by se to asi nemělo dít příliš často. I svatý Pavel prodělal přeměnu pouze jednu. Když se tak rozhlížím po některých našich politických borcích, musím konstatovat, že svatého Pavla strčí hravě do kapsy. Pro jejich způsoby se ujalo docela hezké přirovnání, mezi lidmi se tomu říká politická turistika. Takoví větry ošlehaní političtí turisté zvládnou během svých několika politických kariér třeba takovouhle anabázi: KSČ, OF, OH, SD, SD-LSNS, KDU-ČSL. Dvacet jedna písmen, skoro celá abeceda. Političtí turisté se však ke svým výkonům obvykle nehlásí. Naopak. Z jejich úst se vám dostane vysvětlení, že se vlastně po celou dobu jednalo o jednu partaj, jedny a tytéž lidi. A říkají to i v případech, kdy to objektivně není pravda. Ne, opravdu nikomu nevyčítám, že během svého života změnil názory. Dokonce se ani nepohoršuji nad tím, když se taková změna názorů projeví – pokud se to neděje příliš často – jako výměna politického dresu. Vadí mi však lidé, kteří si o sobě myslí, že za všech okolností a všech režimů jsou to právě oni, kdo jsou povoláni a vyvoleni, aby na kůru zpívali první hlasy.
A tenhle článek je z letošního roku, ale vrací se k témuž:
Jak Pupíkovi koupili předsednictví v Senátu aneb Dobrá rada od knížete
Občas člověk z ničeho nic narazí na příběh nadmíru povedený. Tenhle je z roku 2000, takže vlastně ještě z minulého století, ba přímo tisíciletí. Přesto je stále aktuální. Zvláště pak, když zjistíte, že v něm spoluúčinkujete. Sice jen ve vedlejší roli, ale i to se počítá. A především, když se po šestnácti letech dozvíte pointu. To bylo tak:
Zrovna čtu memoárovou knížku Zdeňka Mahlera „...ale nebyla to nuda aneb Poznámky pod čarou života“. A najednou se nestačím divit. Na stránce 229 se Mahler mračí nad realitou a praxí naší politiky a ilustruje to mimo jiné touhle historkou, cituji:
Výběr do komory seniorů měl rovněž otřesný půvab – jeden z lobbistů mi vylíčil volební svízele: „Proti našemu kandidátovi nebezpečně bodoval protřelý Šlouf – vyhledal jsem Karla: ‚Co budeme dělat?‘, a Karel poskytl knížecí radu: ‚K politice potřebuješ tři věci: za prvé peníze, za druhé peníze a za třetí peníze.‘ A tak jsme to milému Pupíkovi za dva miliony koupili. A on nám ani nepoděkoval.“ – Vítěz pak byl dokonce postaven do čela Senátu – rovněž převahou jednoho hlasu – toho svého.
Také se na tu dobu moc dobře pamatuju. V onom roce 2000 jsem totiž v senátním volebním obvodu č. 44 Chrudim kandidoval také. Miroslav Šlouf v oranžovém trikotu ČSSD nakonec neuspěl. Skončil už v prvním kole. Dokonce až na čtvrtém místě. Předběhl ho i komunista. Do druhého kola jsem spolu s pozdějším vítězem postoupil já, v dresu modrém. Zbývá tedy už jen připomenout, kdo je onen Mahlerem zmiňovaný Pupík.
Chvilka napětí... A vítězem se stává... Kdo?... Tramtadadá... Nikdo jiný než někdejší předseda české vlády, stavitel dvojdomků, místopředseda i předseda Senátu a v neposlední řadě také lidovecký prezidentský kandidát doc. JUDr. Petr Pithart. Potlesk. Gratulace!
Kdo byl oním knížecím rádcem, se jistě každý dovtípí sám.
Malý dovětek. Jsem natolik soudný, že vím, že Pithart by s největší pravděpodobností zvítězil, i kdyby mu to nekoupili. Stačí vzpomenout na tehdejší dobový kontext. Čtyřkoalice (lidovci, Unie svobody, ODA, DEU) byla v zenitu své politické slávy, válcovala průzkumy volebních preferencí a pravdoláskovní média dennodenně bombardovala opoziční smlouvu.
Ve městech jsem nakonec s Pithartem přesto svedl docela vyrovnaný souboj, ovšem na hlavu jsem prohrál na katolickém venkově. Ve všech kostelích se před druhým kolem četl „pastýřský list“ s podporou Pupíkovi. Což bylo obzvláště povedené, neb já jsem z katolické rodiny, zatímco bývalý majitel rudé knížky Pithart z famílie bolševické. Zkrátka mission impossible. Věděl jsem to už tenkrát. Ale aspoň jsem to – v té nejlepší tradici Jacka Nicholsona z Přeletu nad kukaččím hnízdem – zkusil.
Povedená historka, že? Pravda a láska zvítězila. Ale možná, že jen slyšíme trávu růst. Díky, pane Mahlere! Skvělá pointa.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
