Schwippel ve svém komentáři pro Institut svobody a demokracie analyzuje brexit a s nadějí vyhlíží možnost vystoupení České republiky ze struktur Evropské unie. „Každého vlastence musí unikátní britská zkušenost s procesem vystoupení z EU nutně zajímat,“ má jasno Schwippel.

Ten si všímá, že Evropská unie a její spříznění novináři, aktivisté, nevládní organizace a akademická sféra vynaložili značné úsilí a nemalé prostředky na to, aby brexit vylíčili jako katastrofu. „Prounijní komentátoři vlastně i po uskutečnění referenda pokračují v taktice ‚Project Fear‘ (projektu strach). Ten měl před referendem odradit zastánce britské nezávislosti. Nyní jde o to, odradit případné následovníky Británie. Chtějí nás přesvědčit, že z Unie prostě není možné vystoupit, že ortodoxie stále těsnější Unie nemá alternativu a že nám nezbývá než se podřídit nadvládě Bruselu,“ říká Schwippel.

Britská zkušenost je ale podle něj jiná, než praví probruselské zdroje, a ačkoliv dopady brexitu se budou analyzovat a vyhodnocovat ještě spoustu let, již je jasné, že Británie vyšla k jasnému cíli, ke svobodnější a prosperující zemi. A stejně tak by podle Schwippela měla učinit Česká republika.

„Už proto, abychom vrátili volbám smysl (což znělo i v Británii). Aby tomu nebylo tak, že kohokoli zvolíme, stejně nám vládne Brusel. A aby nastala situace, kdy čeští politici (nad jejichž úrovní si mnohdy zoufáme) budou skládat účty pouze svým voličům. Tak budou vytvořeny předpoklady k postupnému zlepšení,“ má jasno Schwippel.

V komentáři detailně analyzuje brexit jako sled událostí, které překvapily celou Evropu. „Výsledek referenda byl skutečným šokem. Ještě v den hlasování byl kurz sázkových kanceláří 18 % pro brexit a 82 % pro setrvání v EU,“ uvádí Schwippel s tím, že za brexitem stojí přílišné sebevědomí jak premiéra Davida Camerona, tak ostatních prounijních politiků v zemi.

„David Cameron byl vždy riskér, nejdůležitější gamble mu však nevyšel. V roce 2013 slíbil in/out referendum, aby čelil nárůstu podpory Strany nezávislosti i euroskeptikům ve vlastní Konzervativní straně. Jeho záměrem bylo tuto diskusi navždy ukončit. Byl přitom značně sebevědomý, předsedovi EK Junckerovi například slíbil, že ‚Británii navždy uzamkne v EU‘,“ vrací se Schwippel k začátkům debat o referendu.

Cameron totiž například neočekával, že Evropská unie bude neústupná při jednáních o reformě a ústupkům Británii. „Neústupnost Unie během těchto jednání před referendem se stala klíčovou okolností. Bylo nadále zjevné, že Unie je nereformovatelná. Ale rozhodující bylo to, že jak Cameron, tak i samotná Unie se zásadně zmýlili v očekávání výsledků referenda – že zastánci setrvání snadno zvítězí. A při tomto přesvědčení k žádným zásadním ústupkům neměli důvod,“ vysvětluje Schwippel a dodává, že v lidovém hlasování se nakonec těsná většina (52 %) vyslovila pro brexit.

Zásadním požadavkem zastánců brexitu se přitom ukázala otázka demokracie a národní suverenity. „Tedy odmítání situace, kdy nedemokratická i nikým nevolená bruselská byrokracie se více než na společný trh zaměřuje na cíle stále těsnější Unie a chce zrušení národních států ve prospěch evropského federálního státu. Přáli si návrat pravomocí do Británie a ukončení stavu, kdy o jejich osudech rozhoduje vzdálená, nedemokratická a ideologicky fanatická unijní aristokracie,“ říká bývalý politik.

Jednání s Evropskou unií o formě brexitu poté byla komplikovaná a táhla se několik let, protože Unie vystupovala značně nesmiřitelně. „Ačkoli verbálně popírala snahy o vytrestání Británie, prohlásila, že ‚je třeba odradit případné následovníky‘, ‚pozice mimo EU musí být méně výhodná než pro členské státy‘. Čtyři svobody pohybu (pracovní síly, zboží, služeb a kapitálu) prohlásila za nedělitelné (ačkoli v jednáních jiných, například v rámci Evropského hospodářského prostoru – s Norskem, Švýcarskem a Islandem jejich oddělení umožnila),“ analyzuje Brexit Schwippel a dodává, že dopady a výsledky celého brexitového procesu dosud nejsou zcela jasné, a to včetně ekonomických a v oblasti mezinárodních obchodních dohod.

Přesto by si z brexitu měla vzít Česká republika příklad a pokusit se například vyjednat setrvání ve společném hospodářském systému, ale odchod z politických struktur. „Ekonomika ČR je výrazně menší a výrazně závislejší na exportu do zemí EU (v případě ČR přes 80 %, u Británie pod 50 %.) To má své nevýhody i plusy. Váha ČR při jednáních s EU by byla menší, na druhé straně právě fakt menší velikosti by mohl případné vystoupení ČR z EU usnadnit. ČR by také mohla, vzhledem ke svému většímu napojení na EU a počtu obyvatel, přijmout těsnější ‚norský model‘ a zůstat součástí Evropského hospodářského prostoru (EEA),“ navrhuje Schwippel.

Toho mrzí, že v České republice neexistuje záznam dlouhodobé, objektivní a informované debaty na téma vystoupení z EU. „Ani situace v oblasti svobody slova není v ČR dobrá (připomeňme, že při hlasování v r. 2004 o vstupu ČR do EU obdržely státní pomoc pouze subjekty propagující vstup a nikomu to nepřišlo zvláštní, zatímco v Británii bylo předem jasné, že obě strany budou mít rovné zacházení a paritní přístup do médií). Nevznikly (s výjimkou ‚Odchod.eu‘) organizace mladých lidí podporujících vystoupení z Evropské unie,“ srovnává Schwippel.

Vadí mu také fakt, že kromě SPD nemá vystoupení z EU v českém parlamentním prostředí žádné politické vyjádření. „Velmi závažná je také skutečnost, že v ČR kromě SPD neexistují parlamentní subjekty, které by podporovaly vystoupení ČR z EU. V Británii naproti tomu Konzervativní strana byla při hlasování oficiálně neutrální a vystoupení podporovali i někteří labouristé. Nejde přitom jenom o samotné referendum, někdo musí toto referendum nejprve schválit a někdo také realizovat samotné vystoupení. Představa, že by něčím takovým byla pověřena Fialova vláda, je přitom velice tristní,“ píše Schwippel.

Právě brexit a fakt, že z EU vystoupila velmoc jako Británie, prý ale je pro ČR pozitivním signálem. „Spojené království svou vahou významně posílí řady evropských nečlenů EU, kteří přitom nejsou žádnými čekateli na členství jako některé balkánské země. To by mohlo významně posílit váhu případných změn ve smyslu tzv. vícerychlostní Evropy, například rozdělení Evropy na společný trh – tzv. Evropské společenství – a politickou unii – tzv. Evropskou unii. ČR by se mohla takových jednání účastnit a odmítnout zapojení do tvrdého jádra politické unie,“ navrhuje Schwippel.

Proto prý není ve věci nezávislosti České republiky nic ztraceno. „Připomeňme, že ještě v lednu 1917 psali zástupci českých politických stran, že ‚s nadějí k trůnu habsburskému s důvěrou vzhlížíme‘ – a o necelé dva roky později vznikla nezávislá Československá republika. Protože to, co platí teď, nemusí být za pět let již vůbec aktuální,“ uzavírá Schwippel.