„Když byla okupace a totalita, lidé se do sebe uzavřeli. My se z toho začínáme pomaličku vymotávat. Lidé se začínají zase dávat dohromady,“ uvedl na začátek Tošner. „Po sametové revoluci okolo roku 1993 jsme byli zakladatelé, manželští rodinní terapeuti a deset let jsem se zabýval rozhádanými rodinami, což nebyla vůbec žádná legrace. Pak jsme říkali, vždyť ta naše společnost neumí komunikovat. Jde o to, jak si rozumí, důvěřují,“ představil se přítomným.

Pomoc největší a nejvítanější

„Dobrovolnictvím ‚šťouráme‘ do všech možných neziskovek, příspěvkovek a mám pocit, že se to pomalu lepší. Paradoxně nám nejvíce pomohl pan George Soros, který tady ve východní Evropě založil nadaci Open Society Fund a podporoval rozvoj dobrovolnictví a zakládaní dobrovolnických center, protože zpočátku se na to peníze sehnat nedaly,“ uvedl dále Tošner. „Za ta léta jsme udělali kus práce, začali jsme dělat v různých resortech, třeba ve zdravotnictví. Začali jsme v dětské nemocnici v Motole, na dětské onkologii… dnes už téměř polovina nemocnic spolupracuje s dobrovolníky. Pak jsme začali chodit do domovů seniorů a dělali jsme vlastní programy. Ze Spojených států jsme převzali program, který jsme tady nazvali Pět P. Je to program, na kterém jsme se dobrovolnictví naučili, jak ty dobrovolníky připravit.“ Poté se podle Jiřího Tošnera rozběhly další programy  – 3G, tedy Tři generace, který třeba v Rakousku běží pod názvem Adoptivní babička, dědeček. „Už se to rozjíždí asi v deseti městech České republiky a pomáháme dát dohromady lidi, kteří jsou sami,“ pochvaloval si a pokračoval. „Podobně je program Kompas, kdy se dva dobrovolníci scházejí s partičkou různě starých dětí. Poslední a nejnovější program děláme, protože podle legislativy by do několika let měly zaniknout pasťáky a dětské domovy a OSPOD neví, co s tím. A protože v programu Pět P máme asi čtvrtinu dětí v náhradní rodinné péči a máme pro ně podobný program Pět P, jen se více věnujeme problematice dětí a rodiny. Víme, že děti v náhradní rodinné péči jsou uzavřenější, složitější. Spolupracujeme také s Ministerstvem práce a sociálních věcí, ale to je velmi těžké a o tom radši nebudu mluvit,“ posteskl si decentně Tošner.

Co potřebuje dobrovolník

„Dobrovolník je pořád občan a podle občanského zákoníku, i když dělá v nemocnici, dětském domově, domově seniorů, tak pořád tam má práva a povinnosti jako občan, tedy nemusíme třeba mít kurz první pomoci nebo nemusí znát plno věcí, ale samozřejmě nemůže píchat injekce nebo dělat řadu profesionálních činností,“ vysvětlil host přítomným posluchačům vesměs středního a staršího věku. „Aby společnost fungovala, je třeba komunikace, důvěra, vzájemná pomoc. Za totáče se tomu říkalo melouch, lidé si pomáhali – já ti pomohu očesat hrušky a ty mi pomůžeš vyčistit studnu a pak půjdeme spolu na pivo. I po revoluci někteří lidé říkali – teď už se bude dělat všechno za peníze,“ uvedl dále Tošner. 

V koncepci rozvoje neziskového sektoru pro léta 2015 až 2020 je podle něj jedna z hlavních kapitol také dobrovolnictví. „To se po létech podařilo protlačit tak, aby vláda pochopila, že když lidé spolupracují, tak to funguje. Kolem roku 2020 by měl stát podporovat v každém kraji nebo městě dobrovolnické centrum jako zastřešující článek, které získává dobrovolníky, vysílá je, pracuje s nimi. To teď moc pěkně je v Pardubickém kraji, který má takovou zastřešující neziskovku, která komunikuje s desítkami neziskovek po celém Pardubicku a podle toho rozdělují granty a dotace, kdo kde pomáhá, a ono to opravdu funguje,“ uvedl konkrétní příklad Jiří Tošner. „Řada grantů chce nějaké kofinancování a to se těžko shání. V západní Evropě je již v legislativě, že když mají určitý počet dobrovolníků a určité hodiny, tak je tam nějaký tarif nefinančního plnění třeba sto korun na hodinu. To těm neziskovkám pomůže, ale bude to ještě trvat. Úřad vlády už vypisuje dotační tituly.“

Zákon měl být… a bude!

„Od roku 2002 tu máme zákon o dobrovolnické službě, který se ale vztahuje na ty, kteří se chtějí akreditovat. Takže podle něj funguje 20 až 30 000 dobrovolníků. Takže mohou mít nějaké peníze na pojištění nebo cestovné, pomůcky a podobně. To by se mělo změnit,“ konstatoval Tošner. Před několika lety byl připraven nový zákon o dobrovolnictví, ovšem tehdejší ministr vnitra se pohádal ohledně kausy katarského prince s ministrem spravedlnosti a nedodělali jej. Vloni jej začali dělat opět, ale bohužel se sešlo tolik pitomých příspěvků, že by třeba dobrovolníci měli mít potvrzení o očkování a bezinfekčnost a kdoví co ještě a nacpaly se tam pracovně-právní záležitosti, takže pracovnice, co má na vnitru na starosti dobrovolnictví, raději doporučila, ať to odložíme. Kolem roku 2020, když to dobře dopadne, nějaký zákon bude,“ byl optimistický dobrovolník Tošner. „Máme nový projekt Dobrovolnictví ve veřejné správě – ať ti ouřadové jdou mezi lidi poznávat, co se děje… Tam je problém, že ten člověk je vlastně placen z našich daní. Začínají přibývat i ‚bílé límečky‘, kteří celý den sedí u počítačů…,“ komentoval vývoj dále.