Červená mešita je jedním z hlavních pákistánských center radikálního islámu. Nejvyšším duchovním je Abdul Azíz Ghází. Což je klasický fanatik. O něm pojednává dokument Mezi věřícími, který v rámci festivalu Jeden svět zhlédli diváci v libereckých Lidových sadech ve čtvrtek večer. Dokument ukazuje vymývání mozků mladých chlapců a dívek, kteří se od rána do večera biflují nazpamět Korán, který je napsán v arabštině. V této oblasti se však mluví kurdsky, takže textu ani nerozumějí. „Podívejte, jak jsou mladí. V tomto věku jsou velice tvární. Co se teď naučí, to už v nich celý život zůstane,“ pochvaluje si ve volné citaci „učitel“ z Červené mešity. A jeho šéf Azíz vykřikuje před shromážděnými žáky: „Islám ovládne nejen Pákistán, ale i celý svět.“

Nechceme žít jako v 16. století

Jeho pojetí islámu však nesdílí velká část pákistánské společnosti, alespoň tedy ta městská. Záběry ukazují stotisícové demonstrace proti němu. „Chceme žít v progresivní společnosti, a ne v 16. století, jak chtějí oni,“ říká Azízův protipól, pákistánský jaderný fyzik. Spor s vládou nakonec vyvrcholí v roce 2007 útokem na mešitu, při níž jsou i mrtví. Azíz se snaží uniknout v převlečení za ženu, je však chycen, nějaký čas je ve vězení, ale nyní zase Červená mešita a její madrásy jedou dál. Pákistánská společnost je rozpolcená a vláda nemá sílu radikálům úplně zakázat činnost. Předností filmu je, že dokumentaristé se dostanou blízko k samotnému Azízovi, který jim otevřeně vysvětluje své názory. I výpovědi mladého žáka Zalhy, kterého do mešity dali jeho chudí rodiče z Kašmíru. Když se pak dozví, co se vlastně zde syn učí, snaží se ho přimět k návratu. Ale už bez úspěchu. „Otec je pomýlený,“ říká Zalha, sympatický chlapec, ze kterého se v budoucnu bohužel může stát sebevražedný atentátník. Druhý dětský příběh je ten Zariny, což je velmi hezká dívka. Z Červené mešity uprchne a je šťastná, že může chodit do normální školy, která je zřízena v její vesnici. Je však z chudé rodiny, která má devět dětí, otec vydělává 50 dolarů měsíčně. Takže Zarinu i její sestru rodina provdává velice mladé. Její sen žít v paláci, jak se o tom svěřuje v průběhu filmu, se nenaplňuje. Její nová rodina z vesnice na tom není o mnoho lépe než ta její...

Proč k radikalizaci dochází?

Po filmu se konala diskuse s religionistou Davidem Václavíkem. „Ten problém je hlavně sociální,“ upozornil. „Proč k radikalizaci dochází? Tyto země – Pákistán, Afghánistán, Sýrie – mají velký demografický růst, průměrná rodina tam má devět, deset dětí. Živené jedním otcem. Výsledkem je, že dívky jsou vdávané velmi mladé a synové dáváni do institucí, kde jde primárně o to, aby je někdo živil. Aniž rodiče vědí, co se v té škole učí,“ objasnil.

Jde o střet v islámském světě. Bitevní scéna je ale i v Evropě

„Mluví se o střetu Evropy a islámu, ale to je nepochopení věci. Ten problém se především týká střetu v islámském světě a toho, jak se bude vyvíjet dál. Jestli půjde liberálním progresivním směrem, nebo tím tradicionalistickým. Bohužel svět je teď globální, zmenšil se. Bitevní scéna není jen v Pákistánu či Sýrii, ale je jí i Brusel a pravděpodobně se jí mohou stát i další města,“ konstatoval Václavík.

Jeden z návštěvníků se zeptal: „Pane doktore, slyšel jsem, že jsou nové upgradované verze Koránu. Je to pravda?“ Václavík ho ubezpečil, že nikoliv. „Korán je jenom jeden. A slova o upgradované verzi bych vám v určitých kruzích nedoporučoval,“ rozesmál sál. „Zhruba od šedesátých let sedmého století našeho letopočtu je Korán ve stejné podobě. To, co je rozdílné – a to se týká třeba i Bible –, jsou různé výklady včetně těch radikálních,“ upozornil.

„Radikální formy – v tomto případě islámu – nastupují v momentě, kdy totálně selže systém. Mají dobrou schopnost zaplnit vakuum, které tam vzniká,“ ozřejmil religionista. Pákistán je podle něj relativně funkční stát. „I když potíž je v tom, že nemá některé oblasti pod svou kontrolou,“ upozornil.

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel

Zmiňovaná Červená mešita, dnes plodící žáky načichlé radikálním islámem, vznikla v roce 1980. Podpořily ji tehdy nejen Saúdská Arábie a patrně i pákistánské tajné služby, ale i Spojené státy. Podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Tím nepřítelem byl Sovětský svaz, který tehdy vpadl do sousedního Afghánistánu. Po porážce Sovětů se Američané přestali o oblast zajímat a bojovníci se ocitli bezprizorní. V Afghánistánu se rozpoutala brutální občanská válka. „Nastal problém, který tam trvá dodnes. Když se válka odehrávala v Afghánistánu, byl Pákistán v relativním klidu. Po 11. září se to ale stalo i pro Pákistán zásadním problémem. My ho máme taky, protože Pákistán vlastní atomovou zbraň. Je tedy zájem Západu držet tuto společnost maximálně při životě a ve stabilitě,“ uvedl. Zazněla logická otázka, jak je reálné, že se atomová zbraň dostane do rukou radikálů. Václavík zadoufal, že nikoliv, protože je v Pákistánu poměrně funkční armáda, která si to snad dovede ohlídat.

Hranice Iráku se dělaly podle pravítka

„Nebyla chyba, že když Američané už vpadli do Iráku, že odtamtud odešli. Neměli tam zůstat?“ zněla jiná klíčová otázka směřující do další bouřlivé oblasti dnešního světa, na Blízký východ, od jednoho z přítomných. „Ano. Stačí se jen podívat na hranice Iráku. Ty se dělaly podle pravítka. To není stát, který by vytvářel nějakou logiku. Původně to byly tři osmanské provincie, které se spojily dohromady. A pak se ještě hranice udělaly podle toho, jak se po první světové válce domluvili Francouzi a Britové. Všichni věděli, že když tam nebude silná centrální vláda, tak se to tam rozpadne. Což se v podstatě dnes stalo,“ ozřejmil Václavík.

Naprosto zkorumpovaná vláda

Američané se v Iráku zpočátku podle něj „topili“, pak si však nechali poradit od Evropanů a jejich přístup byl realističtější. Začali například komunikovat s kmenovými vůdci. „V té době se karta obrátila a al-Káida začala ustupovat. Ale v momentě, kdy odešli, celý systém se zhroutil. Vláda je naprosto zkorumpovaná. Dalším problémem je, že vládnoucí garniturou za Saddáma byli sunnité, teď veškerou moc drží šíité. A řeší si věci mezi sebou,“ okomentoval.

„Když už do toho Spojené státy šly, tak tam měly zůstat. Faktem ale je, že je to stálo neuvěřitelné náklady. Což byl hlavní důvod jejich odchodu. A je to hlavní příčina, proč nikdo nechce udělat pozemní operaci v Sýrii a Libyi. Protože vědí, že výsledek by byl stejný. Jediné řešení je vlastně dlouhodobý protektorát,“ sdělil Václavík.

Porazit ISIS by nebyl takový problém

Přizvukoval mu organizátor akce Lukáš Průcha z Člověka v tísni. „Včera tu byla debata s novinářkou Markétou Kutilovou, která do oblasti jezdí. Říkala, že má pocit, že současná situace vyhovuje všem. Porazit ISIS s třiceti tisíci mnohdy ne úplně zkušenými bojovníky by nebyl takový problém. A když mluvíme o chybách Američanů – říkala, že v Sýrii vsadili už na čtvrtou špatnou kartu. Asi se úplně nepoučili,“ domnívá se.

Tyto státy fungovaly, jen když je někdo pevně držel

Doplnil ho Václavík. „Máme tendenci hodnotit je podle našeho vzorce chování. Ale ta společnost je kmenová. To je mimochodem velký rozdíl mezi Irákem a Íránem, což je stát s tisíciletou tradicí. Ale Irák a Sýrie jsou v podstatě kmenové společnosti. V zásadě tam platí pravidlo, že se nejdříve musím postarat o vlastní rodinu. A ta rodina je velká,“ upozornil. „V této situaci je marné cokoli dělat, pokud se nedomluvíte s kmenovými vůdci. Tyto státy fungovaly jen v případě, kdy je někdo velmi pevně držel,“ vysvětlil.

Neuvěřitelné chyby Američanů – rozpustili i hasiče

Američané z toho byli překvapení. „Byli zvyklí jednat s nějakou mocí. A navíc udělali neuvěřitelné chyby. Rozpustili veškeré státní složky – armádu i policii. Ale nejen ty – rozpustili i hasiče. Ti lidé ztratili ze dne na den existenční jistotu. Dnes se ví, že jádro takzvaného Islámského státu tvoří důstojníci armády Saddáma Husajna. Kdyby to Američané udělali jako v Německu a Japonsku po druhé světové válce, nebyly by takovéto problémy. To bylo to bláznovství, velmi nebezpečný idealismus George Bushe – vysvětlíme vám, jak je to s demokracií, a uděláme to od nuly. A výsledek vidíme,“ uzavřel Václavík.