Druhý stupeň pohotovosti v Německu z celkem třístupňové škály, co se týká situaci kolem plynu, je pro nás nepředstavitelný. V zemích českých rozhodují distributoři a zpracovatelé – v Německu úřady. Jestliže se nebojíme, nemáme pro strach uděláno, ale neznáme konsekvence a nedochází nám vážnost situace. V Německu je situace značně odlišná.

Srovnej nesrovnatelné se srovnatelným

Dobrým příkladem, jak je to s cenami, náklady a tak dále, je srovnání jednotlivých značek čerpacích stanic. Jistě nebudeme měřit pražské či berlínské (nebo mnichovské) ceny, ale podívejme se na benzinky na obou stranách hranic.

Rakouská ÖMV nebo britská Shell mají v menších bavorských městech ceny od 1,85 eur za ten nejlevnější benzín do řekněme 2,40 eur za ten nejkvalitnější. U nás jsou ceny u nižších oktanů srovnatelné. Je to v pořádku? Jistě ne, když si vezmeme v potaz cenu pracovní síly a koupěschopnost obyvatel. Jen tak pro zajímavost – minimální hodinová mzda jde v Německu nahoru průběžně. Bývala 9 eur, pak 11, nedávno 12, dnes už je na 14 eurech za hodinu.

Dražší, tzv. lepší benzin je v Německu samozřejmě vyšší než u nás. Je ovšem kvalitnější. 90oktanový benzín by se u nás mohl prodávat jako 100 oktan. 100oktanový německý pak za ten úplně nejlepší a nejkvalitnější. V Německu včetně aditiv. U nás jsou aditiva přidávána u těch víceoktanových, a to ještě se s ním čerpací stanice chlubí a prezentují jej jako něco extra. Majitelé lepších vozů nám dají za pravdu, že stejně raději použijí ještě vlastní, mimo čerpačku koupená aditiva.

Preferované mašinky

Jako by toho nebylo málo – k lekci „u nás a venku“ je iniciování cestování hromadnými prostředky. Jestliže se u nás hovoří o nutnosti, nezbytnosti a téměř povinnosti zdražovat, u našich západních sousedů na to šli takzvaně od lesa. Vyvolalo to sice obrovské přesuny lidí, ale účel se naplnil. Jedná se totiž o pobídku jezdit železnicemi za pakatel. Od 9 do 20 eur za měsíc po celé buď „jen“ spolkové zemi, nebo naopak po celém Německu. Nikoliv za den, ale za třicet či jednatřicet dní.

Pochopitelně, že dráhy jsou zavaleny zájemci – lidé si ve vlacích nejenže nemají kam sednout, ale ani kam stoupnout... že by Deutsche Bahn potřebovaly přijmout po vzoru Japonska „nacpávače“, kteří tlačí lidi do vozů, aby se plné nádraží do vagónů ne vešlo, ale nacpalo…

Mnoho mladých, ale i starších si tak vyjelo přes celé Německo. Třeba z Bavorska k Baltu, do bývalého východoněmeckého Rostocku. Široce publikován byl případ, kdy si do exkluzivních baltských letovisek udělali výlet berlínští „pekáči“. A naopak, zase lidé od moře se pustili do objevování německých Alp.

Všechno toto hemžení jen s jedním hlavním záměrem – aby se snížila spotřeba pohonných hmot. Což se zcela jistě daří.

Nebudeme se nyní sáhodlouze rozpovídávat o covidu, ale je třeba připomenout, že v německých dopravních prostředcích – od městské dopravy počínaje po vlaky konče – stále platí povinnost nosit roušku. I v těchto dusných, parných, tropických dnech.

Náladová nálada

Nálada je v Německu nepříliš optimistická. Ale rozhodně ne „blbá“. Starší lidé věří kancléři, a to nejen proto, že to prostě patří k jakémusi bontonu. Ale proto, že snad jen podvědomě tuší, že tahouna evropské ekonomiky, Německo, nenechá padnout.

Lidé od Landshutu u Mnichova (nejen ti, samozřejmě), stále doufají, že jejich jaderné elektrárny ISAR 1 a ISAR 2 (nazvaného podle řek, tekoucích v blízkosti) nebudou s konečnou platností zastaveny, jak se počítá zatím tak do dvou, tří let. Spolu se znovu spuštěním tepelných elektráren je to podle veřejnosti definitivní konec Green Dealu.

Bližší košile než kabát. Každý si hraje svoji písničku. Rakousko jaderné elektrárny nechce, ale chutě dováží energii z Temelína. Německo se zbavuje své technologické chlouby... A postarší a o něco unavenější francouzské jaderné elektrárny jedou jako o život. Protože bez nich by se život v zemi galského kohouta když už ne zastavil, tak dramaticky zpomalil.

Mladého psa starým kouskům lehko naučíš

Vraťme se ještě k „benzinkám“. Je pryč doba malých společností. Jistě i u nás pamatujeme německé DEA, pak také AVIA a další. Těm odzvonilo. Nicméně velké nadnárodní společnosti si hlídají zájem svých zákazníků a netroufají si dramaticky si přilepšovat na jejich úkor. Zvláště, když ropa z východu – ale i z dalších destinací – proudí bez přerušení.

Jak jsme na začátku článku zmínili, stát se ujal korigování cen – a nenechal toto na u nás tak propíranou neviditelnou ruku trhu.

Při vší úctě k našim sousedům, rozvodná elektrická síť v Německu není nijak extra omlazená, a „štáva“ od baltských větrníků k firmám v Bavorsku vede přes Tschechische Republik. Jednotná evropská přenosová soustava má své kouzlo i svá zajímavá zákoutí.

V tomto případě se Němci obávají, že bychom mohli říci – vy na lipské burze obchodujete s naší elektřinou a přeposíláte nám ji mnoho mnoho mnohokrát dražší – tak my vám tu cestu přes Erzgebirge poněkud osladíme. Možná fantasmagorie... ale i tímto se zabývají odborníci ve Spolkové republice.

Pořád se tu dá solidně žít

Robustní sociální systém, množství kompenzací, pobídek a také restrikcí. To všechno dělá hlavně z Bavorska stálou jedničku v celém Německu. Že by v neděli na cestu ke kostelu nevzali své BMW nebo Audi, případně mercedesy, se asi jen tak nezmění. I když BMW už produkuje elektromobily, spalovací motory se dále vyrábějí a všichni tiše doufají, že verdikt EU o jejich konci v následujících letech bude zapomenut, odložen či alespoň posunut…

Tím, že se zastropovaly energie, nedochází v Německu ke zvyšování cen potravin či jiného běžného spotřebního zboží. Rovněž služby jsou v únosných mezích. Samozřejmě, že třeba položka „zubař“ je pro běžné Němce problémem, protože ceny zákroků jsou tam neuvěřitelně vysoké – jenže to bylo už i před deseti patnácti lety a s tím nedostatek energie nemůže být spojován.

Důležité pro běžný život běžného Němce je, že máslo stojí v akci stejně jako před covidem, že u kadeřníka dá z portmonky téměř podobně a u pohonných hmot si připlatí jen o centy.

Závidíme?