V úvodu připomněl slova slavného spisovatele Karla Čapka o tom, že právě ve Velké Británii se zrodil parlamentarismus. Máme proto této zemi za co děkovat. Místo toho na ni útočíme kvůli tomu, že se demokraticky rozhodla odejít z EU. Evropská média jsou plná informací o rozštěpení britské společnosti a o polické krizi, která prostoupila celý Londýn. Jenže, když se podíváme na mediálně tolik vychvalovanou EU, vidíme, že ve Francii je společnost rozdělená snad ještě víc. Tisíce lidí protestují v ulicích francouzských měst víkend co víkend a dávají najevo, že už mají plné zuby vlády prezidenta Emmanuela Macrona.

Spor ve Francii odhalil podle Tomského zásadní věc. Údajně potvrdil teorii Davida Goodharta, který ve své knize v roce 2017 napsal, že tradiční pravolevé rozdělení politiky už ztratilo smysl. Skutečný předěl najdeme jinde.

„Politické klání socialistů se zastánci tržního hospodářství dávno ustalo, vznikla politicky a názorově více méně jednotná profesní a intelektuální metropolitní vrstva lidí nezapojených do své komunity (národa) a místa, světoobčanů odkudkoli (anywheres), kteří se mohou kdykoli a kamkoli stěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují lidem svůj globalistický zájem, vizi multikulturní antidiskriminační společnosti abstraktních lidských práv. Paradoxně ale tyjí z práce těch odněkud (somewheres), těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří žijí mimo zdi chráněných exkluzivních čtvrtí boháčů, jsou závislí na svém domově a jeho kvalitě hroutící se dnes pod tlakem nekontrolované imigrace. Čili nikoli bezradní populisté, ale bezdomá politická třída způsobila rozkol společnosti, k níž ztratila vztah,“ napsal Tomský. Text převzal server Neviditelný pes.

• Celý komentář naleznete zde

Tomský uznává, že každá volební kampaň se pokouší s občany manipulovat. Každý politik slibuje voličům takřka modré z nebe, aby získal jejich hlas. Jak zastánci setrvání Velké Británie v EU, tak zastánci odchodu ostrova z EU rozjeli kampaň. Zastánci setrvání v EU občany varovali, že po případném odchodu ze společenství může nastat hospodářská katastrofa. Ale lidé dali najevo, že i tak raději stojí o suverenitu, o možnost sami se rozhodovat.

„V kontinentální Evropě proniká absolutistická tendence i do demokratického systému vlády, čili návyk rozhodovat shora dolů, kdežto Angličané se přece jen, když dojde na lámání chleba, řídí tradicí liberální politiky a zákonů vytvářených zdola nahoru soudními precedenty, moc de facto ústavodárná (viz také vítězství parlamentu v 17. století a Glorious revolution 1688/9), a parlament se obává vystoupit nepokrytě proti lidovému rozhodnutí. Angličané mají silný vztah ke svým ostrovům a tradičnímu způsobu života, nadvláda Unie porušuje zásadu dobrovolného přijímání cizinců, základní princip suverenity i domova a nebyla dlouhodobě udržitelná. O izolaci nemůže být řeč, ideálem brexitu je svobodný obchod se světem zejména s anglosférou, a kontrola hranic nemá zavřít dveře kvalifikovaným pracovníkům, má ale zastavit příval chudiny,“ pokračoval Tomský.

Ač se teď může zdát, že britská společnost jen těžko hledá společnou řeč, spisovatel Karel Čapek by podle Tomského ani dnes nepochyboval, že ji nakonec najde. Zato uvntř EU se společná řeč bude hledat těžko.