Internetem se začal šířit komentář Dominika Sandbrooka na stránkách britského Daily Mailu. Článek se zabývá tím, proč jsou to rodiče, kdo nese vinu za generaci narcistů, a jak je dnešní mladá generace přesvědčena o tom, že ví vše nejlépe.

Úvod článku začíná připomínkou, jak byl autor ve škole fascinován dětskou křížovou výpravou z roku 1212. „Jak chlapec řekl velkým zástupům obdivovatelů, že byl vybrán Ježíšem, aby vedl křížovou výpravu dětí do Svaté země a přivedl muslimy na křesťanství. V době intenzivní náboženské víry, posedlí světci a kacíři, chlapcovo poselství bylo silným zásahem. Brzy nashromáždil desítky tisíc mladých stoupenců, kteří nevyslyšeli zoufalé protesty svých rodičů a připojili se k chlapci na jeho dlouhém pochodu na jih…,“ uvedl Sandbrook.

Celý komentář ZDE:

V současné době prý žijeme v podobném věku dětských křížových válek, kdy mezi svaté patří například Greta Thunbergová a mezi kacíře pak patří prý spisovatelka J. K. Rowlingová.

„Slečna Thunbergová díky svým trápením se změnou klimatu dokonce přistoupila k vlastní sérii přírodní historie BBC TV, který podle tiskové zprávy ‚bude následovat mezinárodní křížové tažení Grety‘. Přesto není politikem a už vůbec ne vědcem. Je to doslova a do písmene – dítě,“ psal dále.

Sandbrook se dále táže, proč se ponižujeme před poručnictvím dospívajících a proč dopřáváme tolika teenagerům a dvacátníkům od probuzených válečníků strhávající naše sochy až po studentské davy přepisující celý univerzitní studijní plán. Jeden z nejvlivnějších akademiků v Británii prý zjistil odpověď, když s pozoruhodným načasováním vydal knihu Proč na hranicích záleží. Tím akademikem je Frank Furedi a myslí si, že vina padá na hlavu rodičů této generace, jelikož ve výchově zapomněli nastavit správná pravidla a meze při chování, díky čemuž z jejich dětí vyrostla generace narcistů, kteří vlastně zatím nedospěli.  

Profesor Furedi vyzdvihl další věc, a to, že dělicí čára mezi generacemi je v současné době rozmazanější než kdy jindy. Rodiče a děti si totiž hrají v současné době spolu, a to včetně videoher. Hrají si spolu způsobem, jaký byl v 70. i 80. letech, kdy autor článku vyrůstal, nemyslitelný. Rodiče a děti sdílejí stejné nadšení, dívají se na stejné filmy, poslouchají stejnou muziku či nosí stejné oblečení. „To rozhodně neplatilo po většinu minulého století,“ myslí si sociolog.

Tato blízkost rozhodně v mnoha směrech stojí za oslavu. Rodiče jsou prý laskavější než kdy předtím. Fyzické násilí je téměř vymýceno a pravidlo, že dítě by mělo být viděno, ale neslyšeno, též již neplatí.