Ale svůj podíl na konfliktech v arabském světě má prý i Česko. „Bývalý premiér Gross se omluvil Čechům, ale měl se omluvit i za válku v Iráku, protože když řekl, že tady jednal Atta, byl jedním z těch, kdo přidal hřebíček do války v Iráku. Jestli existuje Bůh, tak mu to nepromine. Odpustí mu, když ukradne pár milionů, ale ne lidi, kteří zemřeli,“ připomněl, že Stanislav Gross jako ministr vnitra v roce 2001 prohlásil, že se v Praze setkal terorista Muhammad Atta, který pilotoval jedno z letadel 11. září ve Spojených státech, s iráckým rozvědčíkem Ahmedem Al-Aním. Americké ministerstvo spravedlnosti to však později vyvrátilo. Podle pana Ahmeda se stále vynořuje kolem 11. září 2001 milion otázek: Vzali lidi do Guántanama, ale odsoudili někoho? Ne. Obvinili někoho? Ne. A není divné, že po 11. září byl ve Spojených státech zákaz letů, a první letadlo, které dostalo povolení, bylo Bin Ládina? ptá se. „Byl to jeho bratr, otec, bratranec? Nevím. Ale rodina Bin Ládina spolupracovala s Bushem s ropou,“ tvrdí muž, který je typickým představitelem arabského přistěhovalce, který se do české společnosti velmi dobře integroval.

Karikatury Charlie Hebdo byly provokací

Arabské země podle pana Ahmeda hřeší na to, že mají strategickou surovinu – ropu. Ptá se, když kvůli masakru v Paříži demonstroval milion lidí, proč nikdo nedemonstruje proti těm milionům, kteří jsou zabíjeni denně v arabských zemích? Masakr islámských radikalistů proti redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo v Paříži jednoznačně odsuzuje, ale současně říká, že není Charlie. Co karikaturisté dělali, považuje totiž za provokaci. „Jsou určité ikony, které by neměly být zesměšňovány. Já vás také nebudu urážet, moje svoboda končí tam, kde začíná vaše. A tohle byla urážka islámu a muslimů,“ uvedl s tím, že vždycky by měly existovat určité hranice a respekt jednoho člověka k druhému.

„Budu Charlie, budu bojovat za demokracii, až budeme demonstrovat i proti tomu, co dělá Izrael s Palestinci, proti tomu, co se děje v Iráku, v Libyi,“ vysvětlil svůj postoj. Poukazuje na to, že v arabském světě je víc než osmdesát procent, možná až devadesát procent muslimů proti radikálním islamistům. „Koneckonců, když počítám, kolik radikální islamisté zabili muslimů a kolik Evropanů, je to nesrovnatelné. To není problém islámu, ale politiky. Způsobila to nenasytnost západních politiků, kteří v arabských zemích intervenovali a vytvořili radikální islamisty.“ Doteď prý například nikdo nevysvětlil, proč tehdejší francouzský prezident Sarkozy útočil na Libyi, nebo jak to, že se v Iráku nenašly žádné chemické zbraně. Západ by měl podle něj mluvit především pravdu i o minulosti. Když čte třeba oslavné články o slavném britském politikovi Winstonu Churchillovi, kterého také nedávno vyznamenal i český prezident Miloš Zeman, vadí mu, že prý nikdo nepřipomene, že Churchill zabil miliony Bengálců.

Na holky jsme se chodili koukat do mešity, synagogy i kostela

Pan Ahmed, který přišel do bývalého Československa z Libanonu už před více než čtyřiceti lety, se u nás oženil s českou dětskou psycholožkou a mají spolu tři dcery. Léta pracoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, a jak říká, nikdy tam neřešili, kdo je muslim nebo žid. A vzpomíná na své dětství a mládí v Libanonu, kde to bylo podobné. „Do školy jsme chodili všichni společně, nevěděli jsme, kdo z nás je křesťan, kdo žid nebo muslim. V pátek jsme šli do mešity koukat na holky, v sobotu jsme šli do synagogy koukat na holky a v neděli do kostela, také koukat na holky,“ popisuje, jak to kdysi v jeho rodné zemi chodilo. Pak nastala těžká občanská válka, která mnohé změnila. Libanon dnes také čelí islámským radikalistům, do malé země navíc proudí obrovské množství uprchlíků ze sousední Sýrie.

„Libanon je malý stát o velikosti deseti tisíc čtverečních kilometrů, to je jako Středočeský kraj, má čtyři a půl milionu obyvatel a k tomu milion a půl uprchlíků ze Sýrie. Přitom to není bohatý stát, jsou tam jen hory,“ zastává se své rodné země, která čelí humanitární krizi. Je přesvědčen, že i Česká republika by byla schopna přijmout mnohem víc než patnáct rodin uprchlíků. „Česko není chudý stát, vyhodíme tolik jídla, že by to uživilo pár tisíc rodin,“ nechápe, proč se Češi pomoci brání. „Když jsem viděl v televizi, jak na horách v Libanonu napadl sníh a v něm umírá malá holčička, začal jsem já, starý dědek, brečet. Vždyť jde o děti, mají nárok na život, ať je to v Indii, Libanonu nebo v Česku. Jak můžeme říci, ať sem nechodí? Hrajeme si na humanismus, ale to je antihumanismus,“ zlobí se pan Ahmed. Pomoc uprchlíkům nepovažuje za dobrý skutek, ale vidí ji jako povinnost. „Jsme na světě od toho, abychom si pomáhali,“ je přesvědčen.

Nesmíme vytvářet ghetta

Nabízí se ovšem mnoho otázek: Má Evropa na to, aby spasila svět? Je spousta zemí, které potřebují pomoci, kde se bojuje nebo kde jsou těžké existenční podmínky. Může starý kontinent přijmout uprchlíky i za tu cenu, že nebude mít na to uživit statisíce, či dokonce miliony lidí? Má je přijímat i na úkor své bezpečnosti, protože s vlnou imigrantů mohou přijít i radikální islamisté? Nebo riskovat, že se nepodaří uprchlíky z jiné kultury zapojit do většinové společnosti a jejich frustrované děti, jako například ve Francii potomci imigrantů, spáchají brutální útoky? „Ti Alžířané a Maročané, kteří jsou ve Francii, nepřijeli úplně dobrovolně. Byli to lidé, kteří byli na straně Francouzů, když páchali zvěrstva v Alžírsku nebo Tunisku, a pak s nimi museli odtáhnout, jinak by přišli o život,“ vysvětlil pan Ahmed původ velkého množství Arabů ve Francii. V Německu si také vytvořili podle něj problém s přistěhovalci sami, protože po druhé světové válce, „když byli na mizině, sami nalákali velké množství Turků do Německa, aby tam pracovali“. Problém v nedostatečné integraci muslimů do západní společnosti je podle něj ve vytváření uzavřených komunit. „Nesmíme vytvářet ghetta. Každá uzavřená komunita je problém,“ soudí.

Bál jsem se, že by mi v Saúdské Arábii uřízli hlavu

Na návrhy, s nimiž přicházejí čeští politici, že by Západ měl raději pomáhat uprchlíkům v oblastech Blízkého a Středního východu, kde žijí, jen kroutí hlavou. „Kam jim budeme jídlo dovážet? Neutíkají ze svých zemí proto, že nemají jídlo, utíkají, protože jim tam hrozí smrt. Jde jim o život. Pak teprve řeší jídlo. Moje maminka říkala: jídlo pro jednoho stačí pro dva, ale jen když budeme chtít. Když nebudeme chtít, jídlo pro deset nestačí pro jednoho,“ prohlásil. A nad argumenty, že by uprchlíky měly přijmout bohaté arabské státy se stejnou kulturou a stejným náboženstvím, se jen trpce pousměje. „V Saúdské Arábii nikoho neberou. I kdybyste tam žila tisíc let, nedostanete státní občanství. Státy mají určité tradice, které by ti lidé těžko akceptovali. A jak by se tam dostali? Je to přes několik hranic. Já třeba nemohu jet do Libanonu autem, protože nemohu jet přes Sýrii,“ vysvětlil, že s takovými nápady mohou přicházet jen lidé, kteří neznají situaci v tomto výbušném a komplikovaném regionu. Sám odmítl nabídku, aby jel na pozvání jedné paní z vyšších vrstev do Saúdské Arábie, protože se prý bál, že by mu tam uřízli hlavu.

Souhlasím s papežem, i když jsem Mohamedán

Obavy z islámu a muslimů v Evropě nejsou podle něj na místě a hrozby ze střetu civilizací považuje za scestné. „V Irsku byla před lety křesťanská válka a nikdo se nebál. Proč se budeme bát zrovna islámu?“ oponuje. Politici by si podle pana Ahmeda měli sednout a říci, co je dobré pro svět. „Ale jako rovný s rovným. Já třeba v mnoha věcech souhlasím s papežem, i když jsem mohamedán. Jenže bohužel v Evropě dost vůdců leze Američanům do zadku, a to je chyba,“ kritizuje postoj evropských státníků. Je přesvědčen, že když nebude řešen problém Palestiny, nebude klid nejen na Středním východě, ale ani na celém světě.
Islámští radikalisté pořádně nevědí, co je islám. Nerozumí mu.

Pan Ahmed nevěří, že Islámský stát má budoucnost. Nemá prý šanci, když proti němu bojují armády v Sýrii, Íránu, Libanonu. Tvrdí, že islámské radikalisty v arabském světě nechtějí. „Tihle lidé nevědí, co je to islám, nerozumí mu. Ale oni mají zbraně a zabíjejí denně v Iráku, Libyi stovky, tisíce nevinných lidí,“ říká o útočnících Islámského státu.